Harry Potter

Šok z Pošukovy smrti se nad domem vznášel i v nadcházejících dnech. Harry stále očekával, že ho uvidí vcházet zadními dveřmi jako ostatní členy Řádu, kteří přicházeli předávat novinky a pak zase odcházeli. Harry věděl, že když bude jen sedět, neutiší to jeho pocity viny a smutku a že by se měl co nejdříve vydat na svou misi a zkusit najít a zničit viteály. „No, s těmi – “ načež Ron naznačil ústy slovo Viteály, „ – stejně nemůžeš dělat nic, dokud ti nebude sedmnáct. Máš na sobě pořád tu Stopu. A plánovat můžeme stejně tady, jako kdekoli jinde, nebo ne? Nebo,“ jeho hlas přešel do šepotu, „už tušíš, kde jsou Ty-víš-co?“ „Netuším,“ přiznal Harry. „Mám pocit, že Hermiona už se do pátrání pustila,“ řekl Ron. „Ale nechtěla nic říct, než tu budeš.“ Seděli u stolu a snídali. Pan Weasley a Bill právě odešli do práce. Paní Weasleyová se vydala do patra vzbudit Hermionu a Ginny a Fleur si šla dát pořádnou koupel. „Stopa zmizí jednatřicátého,“ řekl Harry. „To znamená, že tu musím zůstat jen čtyři dny. Pak můžu…“ „Pět dní,“ opravil ho Ron. „Ještě tu máme zůstat na svatbu. Jestli tam nebudeme, tak nás zabijou.“ Harry pochopil, že tím myslí Fleur a paní Weasleyovou. „Je to jen jeden den navíc,“ řekl Ron, když viděl vzpurný výraz v Harryho tváři. „To si neuvědomují, jak důležité je…?“ „Samozřejmě, že si to neuvědomují,“ řekl Ron. „Nemají ani tušení, o co tu jde. A když už jsi to zmínil, chci si o tom s tebou promluvit.“ Ron nakoukl ke schodům, jestli se paní Weasleyová náhodou nevrací, a pak se naklonil k Harrymu. „Mamka se ze mě a z Hermiony snaží dostat, co máme za lubem. Na tebe to zkusí taky, takže se na to připrav. Táta a Lupin se nás ptali taky, ale když jsme jim vysvětlili, že ti Brumbál řekl, že to nemáš říkat nikomu, kromě nás, vzdali to. Mamka ale ne. Zkouší to vytrvale.“ Za pár hodin se Ronova předpověď vyplnila. Krátce před obědem si paní Weasleyová vzala Harryho stranou pod záminkou, že osamělá ponožka, kterou našla, by mohla být Harryho. Jakmile byli spolu sami v místnosti na přípravu jídla za kuchyní, vystartovala. „Ron a Hermiona vypadají, že letos chcete přestat chodit do školy,“ pronesla neformálně. „No,“ řekl Harry. „Jo, je to tak. Chceme.“ Mandl v rohu změnil zvuk, který vydával, a jal se žehlit cosi, co vypadalo jako jeden ze svetrů pana Weasleyho. „Můžu vědět, proč se chcete vykašlat na vzdělání?“ vybouchla paní Weasleyová. „No… Brumbál mi tu nechal… práci, kterou musím udělat,“ zamumlal Harry. „Ron a Hermiona o tom ví a chtějí se toho také zúčastnit.“ „Jakou ‚práci‘?“ „Je mi líto, ale nemohu – “ „Na rovinu, myslím si, že bych to já i Arthur měla vědět, a jsem si jistá, že pan a paní Grangerovi by souhlasili!“ řekla paní Weasleyová. Tento útok „starostlivého rodiče“ byl něco, čeho se Harry předem obával. Přinutil se pohlédnout jí přímo do očí a při tom si uvědomil, že mají úplně stejný odstín hnědé, jako Ginnyiny. Což mu ale nepomohlo. „Paní Weasleyová, Brumbál si nepřál, aby to kdokoli jiný věděl. Je mi líto. Ron a Hermiona se mnou nemusí jít, je to jejich volba – “ „Myslím, že není ani důvod, abys šel ty!“ vypadlo z ní, a rázem zmizela všechna přetvářka. „Vždyť na to nikdo z vás ještě nemá věk! Je to naprostý nesmysl, kdyby Brumbál potřeboval, aby tu práci někdo udělal, stačilo zavelet a nastoupil by celý Řád! Harry, tys ho musel špatně pochopit. Možná ti říkal o něčem, co sám chtěl udělat, a tys to pochopil tak, že to chtěl po tobě – “ „Já jsem ho pochopil dobře,“ řekl Harry rozhodně. „Mám to udělat já.“ Vrazil jí zpět do ruky ponožku, kterou měl identifikovat a na které byl vzor zlatého rákosu. „A ta ponožka není moje. Nefandím Puddlemerským spojencům.“ „Jistě, že ne,“ řekla paní Weasleyová a její hlas se náhle a poněkud sklíčeně vrátil do normálního tónu. „To jsem si měla uvědomit. Dobrá, Harry, když už jsme tu, doufám, že ti nebude vadit pomoci mi s přípravou Billovy a Fleuřiny svatby. Ještě máme hodně práce.“ „Ne – Já – samozřejmě, že nebude,“ řekl Harry, kterého naprosto zmátla změna tématu rozhovoru. „Ty jsi zlato,“ odpověděla a zusmála se na něj, když odcházela z místnosti. Od té chvíle vytěžovala paní Weasleyová Harryho, Rona a Hermionu přípravami svatby natolik, že si stěží našli čas přemýšlet. Nejlepší vysvětlení bylo asi to, že chtěla odvést jejich myšlenky od Pošukovy smrti a hrůzy nedávných událostí. Po dvou dnech neustálého čištění příborů, barevného slazování svatebních svíček, pentlí a květin, odtrpaslíkovávání zhrady a pomáhání paní Weasleyové s přípravou obrovských plat plných jednohubek ji ale Harry začal podezřívat, že je za tím něco jiného. Veškerá práce, kterou Harrymu, Ronovi a Hermioně přidělovala, je zjevně měla oddělit. Od první noci, kdy jim řekl, jak Voldemort mučil Ollivandera, neměl šanci si s nikým z nich promluvit. „Mamka si asi myslí, že když vám zabrání stýkat se a plánovat, co dál, oddálí váš odchod,“ řekla Ginny tlumeně Harrymu, když během třetí noci jeho pobytu připravovali stůl k večeři. „A co si myslí, že se stane dál?“ zamumlal harry. „Že by někdo jiný mohl zabít Voldemorta, zatímco ona nás tu bude držet a nutit plnit těstové košíčky?“ Řekl to, aniž by se nad tím zamyslel, a pak si všiml jak Ginnyin obličej nabírá bílou barvu. „Takže je to pravda?“ řekla. „To je to, co se chystáte udělat?“ „Já – ne – dělal jsem si srandu,“ řekl Harry vyhýbavě. Dívali se na sebe a v Ginnyiném obličeji bylo něco víc, než jen šok. Náhle si Harry uvědomil, že byli poprvé spolu sami od dob mileneckých chvil na bradavických pozemcích. Byl si jist, že i ona si ty chvilky pamatuje. Jakmile se ale otevřely dveře a do místnosti vešel pan Weasley, Kingsley a Bill, oba poposkočili. Jelikož se teď z Doupěte stalo velitelství Řádu a Doupě tak nahradilo Grimmauldovo náměstí dvanáct, přidávali se k nim často na večeři jeho členové. Pan Weasley mu vysvětlil, že se po Brumbálově smrti stali ze všech, kterým Brumbál, jako strážce tajemství, prozradil umístění domu, opět strážci tajemství. „A jelikož je nás zhruba dvacet, tak síla Fideliova kouzla velmi oslábla. Smrtijedi mají dvacetkrát více možností, jak z někoho to tajemství dostat. Nemůžeme čekat, že dlouho odolá.“ „Ale Snape už určitě Smrtijedům adresu řekl,“ napadlo Harryho. „Nu, Pošuk proti Snapeovi nastražil řadu kleteb, pokud by se tam ještě někdy ukázal. Doufáme, že mu odolají, nevpustí ho dovnitř a svážou mu jazyk, jestli o tom místě promluví. Ale jisti si tím být nemůžeme. Bylo by bláznovství používat ho dál jako velitelství, když je teď jeho ochrana tak nespolehlivá.“ U stolu bylo toho večera tak plno, že použití vidliček a nožů dalo neskutečnou práci. Harry si uvědomil, že se ocitl vedle Ginny. To napětí, které teď mezi nimi panovalo, ho přivádělo na myšlenku, že by raději seděl o pár míst dál. Snažil se nestrkat ji a sám měl co dělat, aby vůbec dokázal krájet své kuře. „Pořád nic nového o Pošukovi?“ zeptal se Harry Billa. „Nic,“ odpověděl Bill. Pošukovi ještě nemohli vypravit pohřeb, jelikož se Billovi ani Lupinovi nepovedlo získat jeho tělo zpět. Bylo téměř nemožné zjistit, kam mohl v té tmě a zmatení z boje spadnout. „Denní Věštec nepsal nic o tom, že by zemřel, nebo že by někde našli jeho tělo,“ pokračoval Bill. „Ale to nic neznamená. V poslední době toho moc nepíšou.“ „A ještě pořád neslídí po tom, že jsem, ač nezletilý, použil proti Smrtijedům při útěku kouzlo?“ zeptal se přes stůl Harry pana Weasleyho, který zakroutil hlavou. „Protože ví, že jsem neměl jinou možnost, nebo protože nechtějí, abych celému světu řekl, že mě Voldemort napadl?“ „To druhé, myslím. Brousek nechce přiznat, že by Ty-víš-kdo byl tak mocný, jak je, ani to, že Azkaban zažil obrovský útěk.“ „Jo, proč říkat veřejnosti pravdu?“ řekl Harry a sevřel svůj nůž tak silně, že nenápadné jizvy na zápěstí jeho pravé ruky opět odhalily nápis „Nemám vykládat lži.“ „To na ministerstvu není nikdo, kdo by se mu byl ochoten postavit?“ zeptal se Ron rozzlobeně. „Samozřejmě, Rone, ale lidé jsou vyděšeni,“ odpověděl pan Weasley, „vyděšeni, že budou dalšími, kteří se ztratí, a jejich děti cílem útoků! Začíná se objevovat příliš mnoho povídaček. Já například nevěřím tomu, že by učitelka mudlovských studií v Bradavicích rezignovala. Neviděli ji už celé týdny. A Brousek se zatím celé dny zavírá ve své kanceláři. Doufám, že alespoň pracuje na nějakém plánu.“ V mezičase paní Weasleyová očarovala prázdné talířky na kuchyňské lince a obsloužila všechny kouskem jablečného koláče. „Mussíme se rrozhodnout, do čeho tě přřevléct, 'Arry,“ řekla Fleur, když jedli všichni puding. „Na ssvatbu,“ doplnila, když viděla, jak ji nechápe. „Ssamozřřejmě, žádný náš hosst není Smrrtijed, ale nemůžeme zarručit, že, aš ssi dají šampaňsské, něco neprrořřeknou.“ Řekla to tak, jako kdyby pořád podezřívala Hagrida, napadlo Harryho. „Ano, to je dobrá připomínka,“ řekla paní Weasleyová, která seděla v čele stolu a s brýlemi posazenými na špičce svého nosu zkoumala ohromný seznam věcí, které sepsala na dlouhý pergamen. „Takže Rone, už sis uklidil svůj pokoj?“ „Proč?“ vykřikl Ron, praštil lžící o stůl a naštvaně koukal na svou matku. „Proč bych si měl uklízet svůj pokoj? Harry a já jsme s ním spokojeni tak, jak je!“ „Za pár dní tu budeme mít svatbu tvého bratra, mladý muži – “ „A to se budou brát u mě v pokoji?“ zeptal se Ron zuřivě. „Ne! Tak proč u Merlinovy chromé levé – “ „Takhle se svou matkou nemluv,“ řekl pan Weasley přísně. „A udělej, co ti přikázala.“ Ron se mračil na oba své rodiče, pak zvedl svou lžíci vrhl se na posledních pár soust svého jablečného koláče. „Pomůžu ti, část toho nepořádku je má,“ řekl Harry Ronovi, ale paní Weasleyová mu skočila do řeči. „Ne, Harry, drahoušku. Byla bych radši, kdybys pomohl Arthurovi s kuřaty. A Hermiono, byla bych ti moc vděčná, kdybys mohla vyměnit ložní prádlo panu a paní Delacourovým. Dorazí totiž zítra kolem jedenácté.“ Ale jak se ukázalo, práce pana Weasleyho neměla s kuřaty nic společného. „Nemusíš to, ehm, říkat Molly,“ řekl pan Weasley Harrymu a nepustil ho ke kurníku, „ale, ehm, Ted Tonks mi poslal zbytky z toho, co bývalo Siriovou motorkou a, ehm, schovávám, tedy, uchovávám je tady. Nádherné věci. Je tu koncovka výfuku, tedy doufám, že se tomu tak říká, nádherná baterie a konečně budu mít obrovskou šanci zjistit, jak fungují brzdy. Pokusím se to dát zase dohromady, až Molly nebude – chci říct, až budu mít čas.“ Když se vrátili do domu, nebyla paní Weasleyová nikde vidět a tak Harry vyběhl po schodech do Ronova podkrovního pokoje. „Vždyť uklízím, uklízím -- ! Aha, to jsi ty,“ řekl Ron s úlevou, když Harry vešel do místnosti. Ron si lehl zpět na postel, kterou právě vyklidil. V pokoji byl stejný nepořádek, jako celý předcházející týden, s jediným rozdílem, že v jednom rohu seděla Hermiona s Křivonožkou na klíně a třídila knihy, v nichž Harry poznal i některé své, do dvou sloupců. „Ahoj Harry,“ řekla, když se posadil na své lehátko. „A jak se tobě povedlo dostat se pryč?“ „No, Ronova mamka zapomněla, že o výměnu ložního prádla požádala Ginny a mě už včera,“ řekla Hermiona. Mezitím dala Věštění z čísel a Gramatiku na jeden sloupec a Vzestup a pád černé magie na druhý. „Zrovna jsme probírali Pošuka,“ řekl Ron Harrymu. „Napadlo mě, že mohl přežít.“ „Ale Bill viděl, jak ho zasáhli smrtící kletbou,“ řekl Harry. „Jo, ale na Billa taky útočili,“ řekl Ron. „Jak si může být jistý tím, co viděl?“ „I kdyby ho smrtící kletba minula, pořád musel Pošuk spadnout dobře několik kilometrů,“ řekla Hermiona, která právě ve svých rukou držela Famfrpálové týmy Británie a Irska. „Mohl použít štítové kouzlo – “ „Fleur říkala, že mu hůlku vystřelili z ruky,“ řekl Harry. „Dobře, dobře, jestli ho chcete mít za mrtvého,“ řekl Ron mrzutě a upravil si polštář tak, aby byl pohodlnější. „Samozřejmě ho nechceme mít za mrtvého!“ řekla Hermiona vyděšeně. „Je hrozné, že zemřel! Ale jsme realisti!“ Poprvé si Harry představil Pošukovo tělo zničené podobně, jako Brumbálovo, s jedním okem protáčejícím se v očním důlku. Pocítil odpor smíšený s podivnou touhou zasmát se. „Smrtijedi po sobě pravděpodobně uklízeli, proto ho nikdo nenašel,“ řekl Ron moudře. „Jo,“ řekl Harry. „Jako Barty Skrk, proměněný v kost a pohřbený na Hagridově předzahrádce. Pravděpodobně Moodyho přemenili a nacpali do – “ „Nech toho!“ zakňučela Hermiona. Harry se po ní vyděšeně podíval právě v okamžiku, kdy propukla v pláč nad jejím výtiskem Odeklínačova slabikáře. „Ale ne,“ řekl Harry a pokusil se vstát ze starého lehátka. „Hermiono, nechtěl jsem tě rozrušit – “ Ale Ron se s příšerným skřípěním pružin v matraci zvedl z postele a dorazil k Hermioně první. S jednou rukou okolo Hermiony prohledal své kapsy a vytáhl odporně vypadající kapesník, který předtím použil při čištění trouby. Spěšně vyndal svou hůlku, namířil ji na kapesník a zvolal „Pulírexo!“ Hůlka vysála většinu tuku. Ron ještě mírně čoudící kapesník podal Hermioně a vypadal sám se sebou spokojen. „Ah, díky, Rone… Promiňte…“ Vysmrkala se a škytla. „Je to všechno tak h-hrozné, že? P-po Brumbálovi… N-nikdy jsem si n-nedovedla představit, že by Pošuk umřel, vypadal tak silně!“ „Jo, já vím,“ řekl Ron a objal ji těsněji. „Ale víš, co by nám řekl, kdyby tu byl?“ „ ‚Zůstaňte bdělí‘,“ řekla Hermiona a utírala si oči. „Přesně tak,“ řekl Ron a přikyvoval. „Chtěl by, abychom se poučili z toho, co se mu stalo. A já jsem se poučil, že nemám věřit tomu zbabělému malému odpornému Mundungovi.“ Hermiona se roztřeseně zasmála a naklonila se, aby zvedla dvě další knihy. O sekundu později Ron uvolnil své sevření okolo Hermioniných ramen a ona mu upustila Obludné obludárium na chodidlo. Ochranné pásy na knize se rozeply a kniha se Ronovi zlomyslně zakousla do kotníku. „Promiň, promiň!“ křičela Hermiona, když Harry odtrhl knihu od Ronova kotníku, zavřel ji a pevně svázal. „Co to vlastně se všemi těmi knihami děláš?“ zeptal se Ron, když dokulhal zpátky k posteli. „Přemýšlím, které si vezmeme s sebu,“ řekla Hermiona, „až půjdeme hledat viteály.“ „Aha, jasně,“ řekl Ron a poklepával si rukou na čelo. „Zapomněl jsem, že budeme lovit Voldemorta v pojízdné knihovně.“ „Haha,“ řekla Hermiona a dívala se na Odeklínačův slabikář. „Ráda bych věděla… Budeme potřebovat překládat runy? Může se to stát… Myslím, že bude jistější, když ji vezmeme.“ Položila slabikář na vyšší sloupek a zvedla „Dějiny bradavické školy“. „Poslouchejte,“ řekl Harry. Sedl si vzpřímeně. Ron a Hermiona se na něj podívali s podobnou směsicí odevzdanosti a odporu. „Vím, že jste po Brumbálově pohřbu říkali, že chcete jít se mnou,“ začal Harry. „Už je to tady,“ řekl Ron k Hermioně a kroutil očima. „Přesně, jak jsme to od něj čekali,“ povzdechla si Hermiona a obrátila se ke knihám. „Víš, já si Historii bradavické školy vezmu. I když se tam nevrátíme, nemyslím si, že bych se cítila dobře, kdybych ji neměla s – “ „Poslouchejte!“ řekl Harry znovu. „Ne, Harry, ty poslouchej,“ řekla Hermiona. „Jdeme s tebou. Tohle bylo rozhodnuto před měsíci – či dokonce před roky.“ „Ale – “ „Buď zticha,“ doporučil mu Ron. „ – opravdu jste to zvážili pořádně?“ vytrval Harry. „Tak se na to podívejme,“ řekla Hermiona a pohodila se zuřivým výrazem ve tváři Toulky s troly mezi nepotřebné knihy. „Celé dny jsem si balila, takže stačí říct a můžeme vyrazit. A pro tvou informaci, měla jsem s tím dost práce a dokonce jsem musela zvládnout celkem těžká kouzla, to nezmiňuju, že jsem přímo před očima Ronovy mamky musela ukrást celou Pošukovu zásobu Mnoholičného lektvaru. Taky jsem změnila paměť mým rodičům, takže jsou přesvědčeni, že se ve skutečnosti jmenují Wendell a Monika Wilkinsovi a že jejich životním cílem je přestěhovat se do Austrálie, což je to, co právě udělali. Pro Voldemorta teď bude mnohem složitější je najít a dostat z nich cokoli o mně – nebo o tobě, protože jsem jim, bohužel, docela dost vyprávěla. Takže, pokud přežiju náš hon na viteály, najdu svou matku a otce a zruším všechna ta kouzla. Pokud ne – věřím, že kouzla, která jsem na ně seslala, je udrží šťastné a v bezpečí. Wendell a Monica Wilkinsovi neví, že mají dceru, chápeš.“ Hermioniny oči byly opět plné slz. Ron opět slezl z postele, objal její ramena a probodl Harryho pohledem, jako kdyby mu vyčítal nedostatek citu. „Já – Hermiono, promiň – Nechtěl jsem – “ „Neuvědomil sis, že Ron a já dobře víme, co by se mohlo stát, když s tebou půjdeme? Tak tedy, víme to. Rone, ukaž Harrymu, cos naplánoval.“ „Heh, vždyť právě jedl,“ řekl Ron. „Jen do toho, měl by to vědět!“ „No dobře, Harry, pojď se mnou.“ Podruhé Ron sundal ruku z Hermiony a postavil se ke dveřím. „Dem‘.“ „Proč?“ zeptal se Harry a následoval Rona z místnosti na drobné odpočívadlo. „Descendo,“ zamumlal Ron a namířil hůlku na nízký strop. Přímo nad nimi se rozevřel otvor a k nohám se jim spustil žebřík. Ze čtvercové díry se ozývalo něco mezi kvílením a sténáním a cítit to bylo jako nevětraný kanál. „To je tvůj ghúl, viď?“ zeptal se Harry, který nikdy tu stvůru, co občas rušila noční klid, neviděl. „Jo, to teda je,“ řekl Ron a vylézal po žebříku. „Polez a pojď se na něj podívat.“ Harry následoval Rona do malého podkroví. Než to stvoření zahlédl, schoulené pár metrů od něj, ve tmě tvrdě spící s ústy dokořán, byla v podkroví jeho hlava a ramena. „Ale vždyť… vždyť vypadá… to ghúlové normálně nosí pyžama?“ „Ne,“ řekl Ron. „Ani nemívají rudé vlasy a tolik bradavic.“ Harry tu stvůru pozoroval s mírným odporem. Velikostí a tvarem těla se podobala člověku a na sobě měla cosi, v čem Harry teď, když si jeho oči zvykly na tmu, poznal dvě Ronova stará pyžama. Také měl pocit, že ghúlové obvykle bývají spíše hubení a plešatí, než zřetelně obrostlí vlasama a zářivě purpurovými puchýři. „Je jako já, chápeš?“ řekl Ron. „Ne,“ řekl Harry. „Nechápu.“ „Vysvětlím ti to dole v pokoji, ten smrad mě ničí,“ řekl Ron. Slezli po žebříku zpět dolů, Ron ho uklidil zpět ke stropu a pak se oba vrátili k Hermioně, která stále ještě třídila knihy. „Jakmile odejdeme, bude ten ghúl žít tady v mém pokoji,“ řekl Ron. „Myslím, že se na to opravdu těší – těžko to řekne, když všechno, co umí, je sténání a slintání – ale hodně přikyvuje, když to před ním řeknu. Každopádně s tou kropenatkou, co má, bude vypadat jako já. Dobrý, ne?“ Harry vypadal úplně zmateně. „Je…!“ řekl Ron a když viděl, že Harry nepochopil ten důvtip celého plánu, byl z toho mírně zklamaný. „Koukni, když se my tři neobjevíme znovu v Bradavicích, pomyslí si všichni, že Hermiona a já musíme být s tebou, je to tak? Což znamená, že Smrtijedi půjdou přímo po našich rodinách, aby zjistili, jestli příbuzní mají informaci o tom, kde jsme.“ „Doufejme, že u mě to bude vypadat, jako když jsem odešla s rodiči. V dnešní době spousta kouzelníků z mudlovských rodin přemýšlí nad tím, že se někam schovají,“ řekla Hermiona. „Celou mou rodinu schovat nemůžeme, vypadalo by to podezřele a navíc ani nemohou opustit svá zaměstnání,“ řekl Ron. „Takže musíme pustit mezi lidi fámu, že jsem chytil kropenatku a proto nemůžu být ve škole. A když to někdo přijde vyšetřovat, mamka nebo taťka mu můžou ukázat ghúla v mé posteli, obklopeného polštáři. Kropenatka je nebezpečně nakažlivá, takže k němu blíž nepůjdou. A že nemůže mluvit, to nikoho zajímat nebude, protože když ti vroste houba do chřtánu, nemáš jak mluvit.“ „A mamka s taťkou o tomhle plánu ví a souhlasí?“ zeptal se Harry. „Taťka. Pomohl Fredovi a Georgovi toho ghúla přeměnit. Mamka… no vždyť jsi sám viděl, co si myslí. Dokud neodejdeme, tak s tím souhlasit nebude.“ Místností se rozhostilo ticho, které přerušovalo jen občasné ducnutí ve chvílích, kdy Hermiona pokládala knihy na jeden nebo druhý sloupec. Ron seděl a sledoval ji a Harry se díval z jednoho na druhého, neschopen cokoli říci. Opatření, která provedli, aby ochránili své rodiny, mu víc, než cokoli jiného, ukázala, že s ním opravdu chtějí jít a že ví moc dobře, jak nebezpečné by to mohlo být. Chtěl jim říct, co pro něj znamenají, ale nebyl s to najít dostatečně vhodná slova. Ticho najednou přerušily zahalené dozvuky křičící paní Weasleyové z pokoje o čtyři patra níže. „Ginny zřejmě nechala flíček prachu na kytičkovaném kroužku na ubrousky,“ řekl Ron. „Nevím, proč musí Delacourovi dorazit už dva dny před svatbou.“ „Fleuřina sestra dělá družičku, musí si to nacvičit a na to, aby dorazila samotná, je ještě moc malá,“ řekla Hermiona, zatímco zírala nerozhodně na Tanec se smrtonoškou. „No, hosté mamku od stresu nezachrání,“ řekl Ron. „Co ale musíme zvážit,“ řekla Hermiona, házejíc Teorii obranných kouzel do koše bez šance na záchranu. Pak vzala do ruky Hodnocení kouzelnické výuky v Evropě a pokračovala, „je, kam půjdeme, až vyrazíme odsud. Vím, Harry, že jsi chtěl jít nejprve do Godrikova dolu a chápu, co tě tam vede, ale neměli bychom se věnovat hlavně viteálům?“ „Kdybychom věděli, kde viteály jsou, souhlasil bych s tebou,“ řekl Harry, který nevěřil, že by Hermiona opravdu rozuměla jeho touze vrátit se do Godrikova dolu. Hroby jeho rodičů hrály jen částečnou roli – měl silné, ale nevysvětlitelné tušení, že pro něj to místo bude mít odpovědi na jeho otázky. Možná to bylo tím, že právě tam přežil Voldemortovu smrtící kletbu. Když teď Harry čelil tomu, že by to měl zvládnout znovu, táhlo ho to znovu do místa, kde to zvládl poprvé. Chtěl to pochopit. „Nemyslíš si, že si Voldemort Godrikův důl hlídá?“ zeptala se Hermiona. „Možná čeká, že se vrátíš a navštívíš hroby svých rodičů hned, jak budeš moct.“ To Harryho nenapadlo. Zatímco se snažil najít protiargument, promluvil Ron, který se zjevně jejich myšlenkových pochodů nezúčastnil. „Ten R.A.B.,“ řekl. „Víš, ten, který odnesl ten pravý medailonek?“ Hermiona přikývla. „V tom vzkazu psal, že se chystá viteál zničit, ne?“ Harry si přitáhl svůj batoh a vytáhl falešný viteál, ve kterém byl ještě stále složený vzkaz od záhadného R.A.B. „ ‚Skutečný viteál jsem ukradl a hodlám ho zničit, jakmile k tomu budu mít příležitost.‘ “ „No, co když ho doopravdy zničil?“ zeptal se Ron. „Nebo ona,“ skočila mu do řeči Hermiona. „Tak jako tak,“ řekl Ron, „by nám to jeden ušetřilo!“ „Ano, ale pořád ten pravý medailonek musíme zkusit najít,“ řekla Hermiona, „abychom zjistili, jestli je, nebo není zničený.“ „A jak vlastně zničíme viteál, až se k němu dostaneme?“ zeptal se Ron. „Tedy,“ zareagovala Hermiona, „něco jsem si o tom našla.“ „Kde?“ zeptal se Harry. „Myslel jsem si, že v bradavické knihovně žádné knihy o viteálech nejsou?“ „Nebyly,“ řekla Hermiona, která mírně zrudla. „Brumbál je všechny nechal odnést, ale – nezničil je.“ Ron se na posteli zpříma posadil a zíral s doširoka rozevřenýma očima. „Jak se ti, u Merlinových kalhot, podařilo dostat k těm knihám o viteálech?“ „No – neukradla jsem je!“ řekla Hermiona a dívala se střídavě z Harryho na Rona se zoufalstvím v očích. „Pořád to byly knihy z knihovny k zapůjčení, i když je Brumbál nechal odnést z regálů. No ale stejně, kdyby opravdu nechtěl, aby se k nim kdokoli dostal, určitě by o dost ztížil – “ „K věci!“ naléhal Ron. „No… bylo to jednoduché,“ řekla Hermiona tiše. „Prostě jsem použila přivolávací kouzlo. Vždyť to znáte – Accio. Ty knihy vyletěly oknem z Brumbálovy pracovny a vletěly okny do dívčích ložnic.“ „Ale kdy se ti to povedlo?“ zeptal se Harry a pozoroval Hermionu se směsicí obdivu a nevíry. „No… hned po… Brumbálově pohřbu,“ řekla Hermiona ještě tišším hlasem. „Hned poté, co jsme se domluvili, že odejdeme ze školy a vydáme se pátrat po viteálech. Když jsem se vrátila zpět do ložnice pro své věci, prostě – prostě mě napadlo, že čím více o nich budeme vědět, tím lépe pro nás… byla jsem tam sama… tak jsem to zkusila… a prostě to fungovalo. Přiletěly přímo skrz mé otevřené okno, tak jsem je – tak jsem je zabalila.“ Polkla a pak řekla prosebným tónem, „Nechce se mi věřit, že by se Brumbál mohl naštvat, přece ty knihy nechceme zneužít a vytvořit si vlastní viteál, ne?“ „Vypadá to, že bychom si snad stěžovali?“ řekl Ron. „Kde vlastně ty knihy jsou?“ Hermiona chvilku prohledávala stoh knih a pak vytáhla svazek vybledle černé barvy, svázaný v kůži. Vypadala nezdravě a knihu držela bázlivě, jako kdyby to bylo něco nedávno zemřelého. „Tohle je jedna z těch, která jednoznačně popisuje, jak se dělá viteál. Tajemství magie nejtemnější. Je to hrozná kniha, opravdu příšerná, plná ďábelské magie. Zajímalo by mě, kdy ji Brumbál nechal odnést z knihovny… jestli to nebylo dříve, než se stal ředitelem, měl Voldemort všechny informace, které potřeboval, určitě z ní.“ „Proč se tedy ptal Křiklana, jak vytvořit viteál, když už si to přečetl?“ zeptal se Ron. „On od Křiklana chtěl vědět jen jedno – co by se stalo, kdyby svou duši rozdělil na sedm částí,“ řekl Harry. „Brumbál si byl jist, že Raddle v době, kdy se ptal Křiklana, už dávno věděl, jak viteál vyrobit. Myslím, že máš pravdu, Hermiono, tohle by mohla být ta kniha, ze které čerpal.“ „A čím více o nich čtu,“ řekla hermiona, „tím hroznější se zdají a tím méně se mi chce věřit, že jich opravdu vytvořil šest. V té knize varují, jak nestabilní bude zbytek tvé duše poté, co ji roztrhneš, a to mluví jen o jednom viteálu!“ Harry si vzpomněl, co říkal Brumbál o Voldemortovi: že došel dále, než je „běžné zlo“. „Není tam i něco o tom, jak můžeš svou duši zase slepit?“ zeptal se Ron. „Ano,“ řekla Hermiona s prázdným úsměvem, „ale bylo by to nesnesitelně bolestivé.“ „Proč? Jak se to dělá?“ zeptal se Harry. „Musíš mít výčitky svědomí,“ řkela Hermiona. „Musíš skutečně cítit, co jsi provedl. Je tu ještě poznámka pod čarou. Podle všeho tě ta bolest může zničit. Nevidím způsob, jak bychom donutili Voldemorta, aby to provedl, co vy?“ „Ne,“ řekl Ron dříve, než mohl Harry odpovědět. „Takže, říká ta kniha i jak viteály zničit?“ „Ano,“ řekla Hermiona a otáčela rozpadajícími se stránkami, jako kdyby zkoumala tlející vnitřnosti, „protože varuje černokněžníky, jak silná kouzla na viteály musí uvalit. Z toho, co jsem četla, bylo to, co Harry provedl s Raddleovým deníkem, jedním ze skutečně funkčních způsobů, jak zničit viteál.“ „Co, propíchnout ho baziliščím zubem?“ zeptal se Harry. „No super, naštěstí máme velkou zásobu baziliščích zubů,“ řekl Ron ironicky. „Už jsem se bál, co s nimi budeme dělat.“ „Nemusí to být baziliščí zub,“ řekla Hermiona trpělivě. „Musí to být něco tak destruktivního, že se viteál sám nezregeneruje. Baziliščí jed má jen jediný protijed a ten je neskutečně vzácný – “ „ – fénixovy slzy,“ řekl Harry a přikývl. „Přesně,“ řekla Hermiona. „Náš problém je, že tak ničivých látek, jako je baziliščí jed, je neskutečně málo a žádný z nich není tak bezpečný, abys ho mohl nosit všude s sebou. To je problém, který budeme muset vyřešit, jelikož trhání, lisování, či drcení na viteál nezabere. Musíš s ním udělat něco, co nespraví ani kouzla.“ „Ale pokud tu věc, ve které to žije, zničíme,“ řekl Ron, „jakto, že se ten kousek duše nemůže prostě přesunout do něčeho jiného a tam prostě žít?“ „Protože viteál je úplný opak lidské bytosti.“ Když viděla, že Harry i Ron jsou dokonale zmateni, pokračovala Hermiona rychle dál. „Podívej, kdybych teď měla meč a probodla bych ho skrz tebe, nijak bych tím nepoškodila tvou duši.“ „Což by pro mě zajisté byla obrovská útěcha,“ řekl Ron a Harry se zasmál. „Ve skutečnosti by opravdu měla být! Ale chci tím říct, že ať se tvému tělu stane cokoli, tvá duše bude žít nedotčená dál,“ řekla Hermiona. „Ale s viteálem je to naopak. Aby ten kousek duše, který je uvnitř, přežil, je velmi závislý na svém obalu, na svém očarovaném těle. Bez něj nemůže existovat.“ „Ten deník tak nějak zemřel, když jsem ho propíchl,“ řekl Harry a vzpomněl si, jak z propíchnutých stránek teklo cosi, co vypadalo jako krev, a jak se ozval výkřik Voldemortovy duše, když se ztrácela. „A jakmile byl deník úspěšně zničen, ten kousek duše uvnitř už nemohl dále existovat. Ginny se jej pokusila zbavit dřív, než se to povedlo tobě, dokonce ho i spláchla do záchodu, ale neuspěla, sám se k ní vrátil zpátky, nedotčený, jako nový.“ „Zadrž,“ řekl Ron zamračeně. „Ten kus duše v deníku posedl Ginny, ne? Jak tohle funguje, hm?“ „Zatímco magická schránka je stále nedotčená, onen útržek duše může přeletovat do a z někoho, kdo se příliš přiblíží schráně. Nemyslím tím, že se ho někdo musel na dlouhou dobu dotknout, s fyzickým dotykem to vůbec nesouvisí,“ dodala, než se Ron stihl zeptat. „Myslím to čistě citově. Ginny si do toho deníku vylévala srdce a stala se tak nesmírně zranitelnou. Pokud se staneš na viteálu závislým, nebo se do něj zamiluješ, máš problém.“ „Zajímalo by mě, jak Brumbál zničil ten prsten…“ řekl Hary. „Proč jen jsem se ho nezeptal…? Nikdy jsem…“ Jeho hlas se vytratil. Přemýšlel o tom všem, co se býval mohl zeptat Brumbála, a o tom, jak se Harrymu od ředitelovy smrti zdálo, že zmeškal příliš mnoho příležitostí, při kterých mohl zjistit víc, dokud byl ještě Brumbál naživu… Mohl zjistit všechno… Najednou ticho v pokoji vyrušily rozražené dveře, až se zatřásla zeď. Hermiona vykřikla a upustila Tajemství magie nejtemnější. Křivonožka vystřelil pod postel a začal rozhořčeně prskat. Ron seskočil z postele, dostal smyk na zapomenutém obalu od čokoládové žabky a vrazil hlavou do protější zdi. Harry instinktivně sáhl do hábitu pro svou hůlku, než si uvědomil, že se dívá do obličeje paní Weasleyové, která měla rozcuchané vlasy a obličej zkřivený hněvem. „Je mi líto, že jsem vám přerušila vaši malou útulnou slezinu,“ řekla třaslavým hlasem. „Věřím, že si všichni potřebujete odpočinout… ale v mém pokoji je naskládáno plno svatebních dárků, které potřebují roztřídit, a vy jste se nabídli, že s tím pomůžete.“ „Ale ano,“ řekla Hermiona, když se postavila na kolena. Vypadala vystrašeně a posílala knihy vzduchem na všechny strany. „Pomůžeme… omlouváme se…“ Hermiona spěšně vyběhla za paní Weasleyovou a před odchodem se krátce úzkostně podívala na Harryho a Rona. „Je to jako být domácím skřítkem,“ postěžoval si tiše Ron a třel si naraženou hlavu, když se s Harrym vydali za Hermionou. „S výjimkou toho pocitu dobře vykonané práce. Čím dříve bude po svatbě, tím šťastnější budu.“ „Jo,“ řekl Harry, „pak už nebudeme muset dělat nic a budeme se moct věnovat hledání viteálů. To budou skoro prázdniny, ne?“ Ron se začal smát, ale jakmile uviděl neskutečnou hromadu dárků, které na ně čekaly v místnosti paní Weasleyové, hodně rychle mu zvadl úsměv. Delacourovi měli dorazit další ráno v jedenáct dopoledne. Harry, Ron, Hermiona a Ginny měli v té době k jejich rodině mírnou averzi. Dokonce si kvůli přehnané slušnosti Ron nasadil dvě stejné ponožky a Harry se pokusil učesat si jeho neustále rozčepýřené vlasy. Jakmile vypadali dostatečně vhodně, vydali se společně na prosluněný dvorek a očekávali návštěvníky. Harry to tam nikdy neviděl tak uklizené. Prorezlé kotlíky a staré gumáky, kterými byly obvykle zadní schody obložené, se kamsi vypařily a namísto nich se po obou stranách dveří objevily třepotavé keře v obrovských květináčích. Ačkoli vládlo úplné bezvětří, jejich listy se líně pohybovaly, což jim dodávalo zajímavý vlnící se efekt. Kuřata byla zavřená, dvorek zametený a zahrádka, která byla poblíž, byla odtrpaslíkovaná, vyplená a vůbec celkově vyparáděná, i když si Harry, který byl radši, když byla přerostlá, myslel, že teď vypadá spíš opuštěně, bez všech těch skotačících trpaslíků. Už zapomněl, kolik bezpečnostních kouzel bylo na Doupě uvaleno Řádem a Ministerstvem, jediné, co věděl, bylo, že kouzly už přímo k nim nikdo cestovat nemůže. Proto se pan Weasley vydal vyzvednout Delacourovy na vršek nejbližšího kopce, kam měli dorazit pomocí přenášedla. První známka jejich příchodu byl zvuk neobvykle vysokého hlasu, který, jak se o pár chvil později u branky, ukázalo, patřil panu Weasleymu, naloženému zavazadly, vedoucímu krásnou blonďatou ženu ve dlouhých, listově zelených šatech, která mohla být Fleuřina matka. „Maman!“ zvolala Fleur a vyrazila ji obejmout. „Papa!“ Pan Delacour nebyl tak atraktivní, jako jeho žena. Byl o hlavu nižší, extrémně narovnaný a jeho obličej doplňovala drobná temně černá bradka. Vypadal však dobrácky. Na svých vyvýšených botách se obrátil k paní Weasleyové a políbil ji na obou stranách tváře, čímž ji úplně zneklidněl. „Měli jste s námi hodně prráce,“ řekl hlubokým hlasem. „Fleur nám vyprrávěla, jak tvrdě jste prracovala.“ „Ale to nebylo nic, vůbec nic!“ zatrylkovala paní Weasleyová. „S tím nebyla žádná práce!“ Ron si své city vybil přesně mířeným kopancem do trpaslíka, který vykukoval zpoza jednoho z nových třepotavých keřů. „Drrahá paní!“ řekl pan Delacour. Drže ji stále za ruku mezi dvěma svými buclatými dlaněmi se zářivě usmíval. „Jsme maximálně poctěni nadcházejícím spojením našich rrodin! Dovolte mi představit mou ženu, Apolline.“ Paní Delacourová hladce proplula dopředu a sklonila se, aby také mohla paní Weasleyovou políbit. „Kouzelná,“ řekla. „Váš manžel nám vyprrávěl takové humorrné přříběhy!“ Pan Weasley se šíleně zasmál. Paní Weasleyová po něm šlehla pohledem, po kterém okamžitě ztichl a nasadil výraz, jako když jeho nejlepší přítel leží na smrtelné posteli. „A, samozřřejmě, s mou malou dcerrou, Gabriellou, jste se uš setkali!“ řekl pan Delacour. Gabriella byla Fleur v malém, bylo jí jedenáct let, stříbrně blonďaté vlasy měla po pás. Usmála se na paní Weasleyovou a objala ji, načež střelila po Harrym nadšeným pohledem a zamrkala řasami. Ginny si nahlas odkašlala. „Tedy, pojďte dál, pojďte!“ řekla paní Weasleyová vesele a vedla Delacourovy do domu s mnoha „Ne, prosím!“ a „Až po Vás!“ a „Není zač!“. Delacourovi, jak se brzy ukázalo, byli vstřícní a příjemní hosté. Těšilo je úplně všechno a byli rádi, když mohli pomoct s přípravou svatby. Pan Delacour o všem, od zasedacího pořádku po družiččiny střevíce, prohlašoval „Těší mne!“ Paní Delacourová dokonale zvládala domácí kouzla a tak dovedla v okamžiku vyčistit troubu. Gabriella chodila všude se svou sestrou a snažila se jakkoli pomoct a neustále brebentila cosi rychlou francouzštinou. Na druhou stranu, Doupě nebylo postaveno k tomu, aby hostilo tolik lidí. Pan a Paní Weasleyovi teď spali v obývacím pokoji. Museli přitom přesvědčit protestujícího pana a paní Delacourovy a trvat, ať si vezmou jejich ložnici. Gabriella spala s Fleur v Percyho starém pokoji a Bill s Charliem, který mu dělal svědka a dorazil kvůli tomu až z Rumunska. Společný program byl téměř nemožný a jen zoufalství donutilo Harryho, Rona a Hermionu k tomu, aby se dobrovolně přihlásili ke krmení kuřat – jen tak se mohli dostat z přeplněného domu. „A stejně nás tu nenechá osamotě!“ zavrčel Ron, když jim jejich druhý pokus o setkání v zahradě zmařila paní Weasleyová, která nesla v rukou velký koš prádla. „Díky vám, že jste nakrmili kuřata,“ zvolala, když k nim dorazila. „Raději bychom je měli zase zavřít, než zítra dorazí pánové… co mají postavit svatební stan,“ vysvětlila a předklonila se ke kurníku. Vypadala vyčerpaně. „Stanleyho Statné Stany… Jsou velmi dobří. Bill je sem dovede. Až tu budou, radšji zůstaň uvnitř, Harry. Musím říct, že nám všechna ta kouzelná opatření komplikují svatbu.“ „To mě mrzí,“ řekl Harry pokorně. „Ale nebuď hloupý, drahoušku!“ řekla najednou paní Weasleyová. „To jsem nechtěla… Tvá bezpečnost je mnohem důležitější! Vlastně jsem se chtěla zeptat, jak oslavíš své narozeniny, Harry. Sedmnáctiny, konečně, bude to důležitý den…“ „Nechci budit rozruch,“ řekl Harry rychle, představuje si, jaké další napětí by to na všech zanechalo. „Opravdu, paní Weasleyová, normální večeře bude stačit. Je to den před svatbou…“ „No dobrá, pokud to tak chceš, drahoušku. Pozvu Remuse a Tonksovou, ano? A co Hagrid?“ „To by bylo super,“ řekl Harry. „Ale prosím, nedělejte si starosti.“ „To vůbec ne, vůbec ne… Nemám s tím starosti…“ Podívala se na něj dlouhým pronikavým pohledem, pak se trochu smutně usmála, narovnala se a odešla. Harry sledoval, jak mává hůlkou u šňůry na prádlo a vlhké šaty létají do vzduchu, kde se samy věší. Najednou cítil silnou vlnu výčitek svědomí za tu bolest, kterou jí způsoboval…