Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 10. Kráturův Příběh

27. 4. 2008
Následujícího rána se Harry probudil zamotaný ve spacáku na zemi v přijímací místnosti. Mezi masivními závěsy byl vidět proužek chladné, jasně modré oblohy, bylo těsně před úsvitem a všude, až na Ronovo a Hermionino pomalé hluboké oddechování, bylo ticho. Harry se díval na ty temné siluety, které vedle něj ležely na zemi. Ron gentlemansky trval na tom, že Hermiona bude spát na polštářích z pohovky, takže její silueta byla o něco výš, než jeho. Ruka jí padala k zemi, prsty měla nedaleko od těch Ronových. Harry přemýšlel nad tím, jestli usnuli ruku v ruce. Zatímco se mu ta myšlenka proháněla v hlavě, připadal si podivně osamělý. Vzhlédl na strop plný stínů a na lustr, který byl ověšen pavučinami. Ještě před čtyřiadvaceti hodinami stál ve sluncem zaplněném vstupu do stanu a čekal, než dorazí svatební hosté. Zdálo se mu, jako by to bylo před rokem. Co se bude dít dál? Polehával na zemi a přemýšlel o viteálech, o tom neskutečně složitém úkolu, který dostal od Brumbála… Brumbál… Žal, který se mu proháněl hlavou od Brumbálovy smrti, se najednou změnil. Nařčení, která si vyslechl na svatbě od Muriel, mu nakazila každou myšlenku o kouzelníkovi, kterého zbožňoval. Dovolil by Brumbál, aby se něco tak strašného stalo? Byl by jako Dudley a přehlížel by křivdy a nespravedlnost, když se ho netýkaly? Mohl by se obrátit zády ke své sestře, kterou její vlastní matka věznila a skrývala? Harry přemýšlel o Godrikově dolu, o hrobech, o kterých Brumbál nikdy nemluvil. Přemýšlel o zvláštních předmětech, které jim Brumbál ve své závěti odkázal, aniž by cokoli vysvětlil, a jeho zlost rostla. Proč mu Brumbál nic neřekl? Proč to nevysvětlil? Opravdu Brumbálovi na Harrym záleželo? Nebo byl Harry pouze někým, o kterého se dobře starali a hýčkali ho, ale kterému nikdo nevěřil a nedůvěřoval? Harry nedokázal jen tak ležet s hlavou plnou myšlenek na přítele. Zoufale toužil něco udělat a nějak se rozptýlit, a tak vylezl ze spacáku, zvedl hůlku a odšoural se z pokoje. Na odpočívadle zašeptal jen „Lumos,“ a za svitu hůlky stoupal po schodech. U druhého odpočívadla byla ložnice, ve které, když tu byli naposledy, spali s Ronem. Dveře skříně byly otevřené a ložní prádlo roztrhané. Harry si vzpomněl na převrácený stojan z trolí nohy v přízemí. Někdo ten dům musel prohledat poté, co jej Řád opustil. Snape? Nebo možná Mundungus, který rozkrádal dům už dříve, než Sirius zemřel, a pak v tom pokračoval? Harry zíral upřeně na obraz, ve kterém se občas objevoval Phineas Nigellus Black, Siriův prapradědeček, ale rám tentokrát neukazoval nic, než zablácené pozadí. Phineas Nigellus zřejmě trávil noc v ředitelově pracovně v Bradavicích. Harry pokračoval vzhůru po schodech, než dorazil k nejvýše položenému odpočívadlu, kde byly jen dvoje dveře. Na dveřích přímo před ním visela jmenovka s nápisem Sirius. Harry doposud ve kmotrově pokoji nebyl. Otevřel dveře a hůlku držel tak vysoko, jak jen dokázal, aby pořádně viděl. Místnost byla prostorná a kdysi zřejmě bývala přepychově vybavená. Byla tam veliká postel s vlnitým dřevěným záhlavím, vysoké okno obklopené dlouhými sametovými závěsy, v lustru pokrytém tlustou vrstvou prachu stále byly zbytky svíček a držáky byly obklopeny voskovými krápníky. Obrazy na zdi a záhlaví postele pokrýval prach. Mezi lustrem a velkou dřevěnou skříní visela ve vzduchu pavučina, a jak Harry procházel místností, zaslechl, jak kamsi utíká myš. Náctiletý Sirius vylepil v pokoji tolik plakátů a obrazů, že z původní šedé zdi nebylo téměř nic vidět. Harry mohl jen tušit, že Siriovi rodiče nedokázali zrušit kouzlo trvalého přilnutí, které drželo všechny plakáty na zdi, protože si byl jist, že zálibu svého nejstaršího syna v obrazech nesdíleli. Sirius zřejmě zašel tak moc daleko, že už to ani jeho rodiče netrápilo. Bylo tam i pár obrovských vlajek v barvách Nebelvíru, zabarvených jasně červeně a zlatě, jejichž účelem nebylo zajisté nic jiného, než upozornit návštěvníky, že Sirius, jako jediný z rodiny, nechodil do Zmijozelu. Bylo tam i hodně plakátů mudlovských motorek a také (Harry obdivoval odvahu svého kmotra) několik plakátů mudlovských dívek v bikinách. Že to byli mudlové, poznal Harry podle toho, že se jejich portréty ani nepohly, na jejich tvářích byl zvadlý úsměv a strnulé oči. To vše nápadně kontrastovalo s jedinou kouzelnickou fotografií na zdech, na které stáli čtyři bradavičtí studenti a usmívali se do objektivu. Harrymu poskočilo srdce, když na obrázku poznal otce, měl stejně rozčepýřerné vlasy, jako Harry, a také nosil brýle. Vedle něj byl Sirius, neupravený, ale přesto krásný a jeho mírně arogantní obličej byl tak mladý a šťastný, jak ho Harry ještě nikdy v životě neviděl. Po Siriově pravici stál Pettigrew, o hlavu a ještě kousek menší, buclatý a s očima barvy vody, kterého naplňovalo potěšení, že je součástí té nejbáječnější party, s těmi nejobdivovanějšími rebely, jakými James a Sirius mohli být. Po Jamesově levici byl Lupin a už tehdy vypadal mírně ošuntěle, ale i jeho překvapeně těšilo, že byl v partě. Nebo to Harry to všechno v obraze viděl jen proto, že to tak mělo být? Snažil se ho sundat ze zdi. Koneckonců, teď byl jeho, Sirius mu odkázal všechno. Ale nepovedlo se, obraz se ani nepohnul. Sirius svým rodičům nedal žádnou šanci, aby jeho pokoj odzdobili. Harry se rozhlédl okolo sebe. Obloha za oknem byla čím dál světlejší. Pruh světla odhalil pár papírů, knih a jiných malých objektů rozházených po koberci. Návštěvník tedy byl i v Siriově pokoji, i když se mu zřejmě to, co tam našel, zdálo nezajímavé. Pár knih někdo tak hrubě pohodil, že vypadly z vazby a pár stránek leželo volně na podlaze. Harry se naklonil, zvedl pár stránek a jal se je prozkoumávat. Na jedné z nich poznal úryvek ze starého vydání Dějin čar a kouzel od Batyldy Bagshotové a další stránka byla z manuálu péče o motorku. Třetí byla popsaná rukopisem a zmuchlaná. Zkusil ji uhladit. Drahý Tichošlápku, Děkuji ti, děkuji moc, za dárek, který jsi poslal Harrymu k narozeninám! Líbil se mu ze všeho nejvíc. Je mu rok a už si hraje s koštětem, vypadá nadšeně. Přikládám fotku, takže se můžeš podívat sám. Létá sice jen půl metru nad zemí, ale už s ním stačil málem zabít kočku a rozbít tu hroznou vázu, co mi Petunie poslala k Vánocům (ne že bych si stěžovala). James si samozřejmě myslí, jaká to nebyla legrace, a říká, že z něj vyroste báječný hráč famfrpálu. Ale museli jsme kvůli němu schovat všechny ozdoby, a když Harry létá, nesmíme z něj spustit oči. Narozeniny jsme oslavili se starou Batyldou u čaje, je k nám stále tak milá a úplně zblázněná do Harryho. Mrzelo nás, žes nemohl dorazit, ale Řád má přednost a Harry stejně není tak starý, aby si uvědomoval vlastní narozeniny! Jamesovi už trošku leze na nervy, že jsme tu zavřeni, snaží se to skrývat, ale já to poznám – Brumbál má stále jeho neviditelný plášť, takže se ven nedostane. Kdybys nás navštívil, určitě by mu to hodně zvedlo náladu. Minulý víkend tu byl Červíček. Vypadalo to, že má špatnou náladu, asi byl další, koho zasáhla ta událost u McKinnonových. Když jsem to slyšela, brečela jsem celou noc. Batylda se u nás ukazuje často. Je to fascinující postarší dáma, která zná ty nejkouzelnější příběhy o Brumbálovi. Nejsem si jistá, že by byl rád, kdyby to věděl. Nevím, co si o tom mám myslet, je pro mě totiž nepředstavitelné uvěřit, že by Brumbál… Harrymu se ztratil úsměv z tváře. Tiše stál a držel ten podivuhodný kousek papíru ve svých rukou, zatímco v jeho žilách mu pěnila krev. Dokymácel se k posteli a posadil se. Přečetl si dopis ještě jednou, ale nedokázal se znovu soustředit na obsah, jen zíral na rukopis. Psala „g“ stejně, jako on. Ať v dopise našel jakékoli, každé bylo jako vlnovka zpoza závoje. Dopis byl hotovým pokladem, důkazem, že Lily Potterová žila, opravdu žila, že její teplá ruka kdysi kmitala nad tímto pergamenem a v písmenech a slovech, slovech o něm, o Harrym, jejím synovi, zanechávala svůj inkoust. Netrpělivě si otřel oči, znovu si přečetl její dopis a tentokrát se soustředil na obsah. Bylo to jako rozpomenout se na zapomenutý hlas. Měli kočku… možná zahynula spolu s jeho rodiči v Godrikově dole… nebo někam utekla, když nezůstal nikdo, kdo by ji mohl nakrmit. Sirius mu pořídil jeho první koště… Jeho rodiče znali Batyldu Bagshotovou… seznámil je snad sám Brumbál? Brumbál má stále jeho neviditelný plášť… něco mu na tom nesedělo… Harry se zadumal nad slovy své matky. Proč měl Brumbál Jamesův neviditelný plášť? Harry si zřetelně pamatoval, jak mu kdysi ředitel říkal, „Nepotřebuji plášť, abych se mohl stát neviditelným.“ Možná jej potřeboval některý nepříliš talentovaný člen řádu a Brumbál mu ho jen doručil? Harry pokračoval… Byl tu Červíček. Pettigrew, ten zrádce, měl špatnou náladu? Věděl snad, že vidí Jamese a Lily naposledy naživu? A nakonec opět Batylda, která vyprávěla neuvěřitelné příběhy o Brumbálovi. Je pro mě totiž nepředstavitelné uvěřit, že by Brumbál… Že by Brumbál co? Ale na Brumbálovi bylo tolik neuvěřitelných věcí. Třeba to, že kdysi překvapil při testu z přeměňování, nebo že jednou zkusil očarovávat kozy podobně, jako jeho bratr Aberforth… Harry vstal a obhlížel podlahu. Možná tam někde byl zbytek dopisu. Samou horlivostí sbíral ze země papíry stejně beze smyslu, jako ten předcházející pátrající člověk, otevíral zásuvky, zkoušel zbytek dopisu vytřepat z knih, stoupl si na židli, aby prozkoumal vršek skříně a plazil se pod postel a křeslo. Nakonec, když ležel čelem k zemi, uviděl pod posledními šuplíky cosi, co vypadalo jako zbytek dopisu. Když jej vytáhl, ukázalo se, že jde o fotografii, o které Lily ve svém dopise psala. Černovlasé nemluvně poletovalo ze záběru a zpět na malém koštěti, smíchy křičelo a za ním pobíhal pár nohou, které musely patřit Jamesovi. Harry si schoval fotografii i s dopisem od Lily do kapsy a hledal dál jeho druhý list. Po další čtvrthodince ale skončil s tím, že zbytek dopisu od jeho matky se natrvalo ztratil. Zajímalo ho, jestli se během těch šestnácti let od odeslání ztratil, nebo jestli ho vzal ten, kdo prohledával pokoj, ať to byl kdokoli? Harry si znovu přečetl první stránku dopisu a tentokrát hledal důvody, proč by pro někoho měla být druhá část dopisu zajímavá. Jeho malé koště stěží mohlo být pro smrtijedy zajímavé… jediná potenciálně zajímavá věc byla ta krátká zmínka o Brumbálovi. Je pro mě totiž nepředstavitelné uvěřit, že by Brumbál… dělal co?´ „Harry? Harry? Harry!“ „Jsem tu,“ zavolal, „Co se stalo?“ Na schodech za dveřmi se ozvalo dupání a pak do pokoje vpadla Hermiona. „Probrali jsme se a nevěděli jsme, kde jsi!“ řekla zadýchaně. Obrátila se a zakřičela přes rameno, „Rone! Našla jsem ho!“ Ronův mrzutý hlas se nesl jako ozvěna z místa o pár pater níže. „Fajn! Vyřiď mu, že je to mizera!“ „Harry, prosím tě, až příště půjdeš pryč, nech nám alespoň vzkaz! Báli jsme se o tebe! Proč jsi sem vlastně šel?“ rozhlížela se po pokoji. „Cos tu dělal?“ „Podívej, co jsem před chvílí našel.“ Podal jí matčin dopis. Hermiona si jej vzala a četla a Harry ji sledoval. Když dočetla, podívala se na něj. „Harry…“ „A ještě je tu tohle.“ Podal jí roztrhlou fotografii a Hermiona se zasmála dítěti vyletujícímu na malém koštěti z fotografie a zpět. „Hledal jsem zbytek dopisu,“ řekl Harry,“ ale není tu.“ Hermiona se rozhlédla. „Ten nepořádek jsi tu udělal ty, nebo už tu byl, když jsi sem přišel?“ „Někdo to tu prohledal už přede mnou,“ řekl Harry. „To jsem si myslela. Každá místnost, do které jsem nakoukla cestou sem, vypadá podobně. Po čem podle tebe šli?“ „Jestli to byl Snape, tak šel po informacích o Řádu.“ „Ale člověk by řekl, že už měl všechny informace, které potřeboval. Vždyť přece v řádu sám byl, ne?“ „No dobrá,“ řekl Harry, a rozebíral svou teorii dál, „co takhle informace o Brumbálovi? Třeba tu druhou stránku dopisu. Jak zmiňuje mamka tu Batyldu, víš, kdo to je?“ „Kdo?“ „Batylda Bagshotová, autorka –“ „Dějin čar a kouzel,“ řekla Hermiona a vypadala překvapeně. „Takže tvoji rodiče ji znali? Byla neuvěřitelná kouzelnická historička.“ „A ještě pořád je,“ řekl Harry, „a žije v Godrikově dole. Ronova tetička Muriel o ní na svatbě povídala. Znala i Brumbálovu rodinu. Možná by stálo za to si s ní promluvit, co myslíš?“ Ale v Hermionině úsměvu bylo na Harryho vkus příliš málo porozumění. Vzal si zpět dopis a fotografii a vrazil je do váčku na krku, aby si je nikdo jiný nemohl prohlédnout, a odvrátil se od ní. „Chápu, že by sis s ní chtěl popovídat o mamce a taťkovi a i o Brumbálovi,“ řekla Hermiona. „Ale pomohlo by nám to při hledání viteálů?“ Harry neodpověděl a ona spěšně pokračovala, „Harry, já vím, že se opravdu chceš vydat do Godrikova dolu, ale bojím se. Bojím se toho, jak nás včera ti smrtijedi tak rychle našli. Prostě mě to varuje, že bychom se měli vyhnout místu, kde jsou pohřbeni tví rodiče, věřím, že čekají, že navštívíš jejich hrob.“ „Není to tak jednoduché,“ řekl Harry a stále na ni nekoukal. „Muriel říkala na té svatbě o Brumbálovi různé věci. Chtěl bych znát pravdu…“ Vypověděl Hermioně všechno, co mu řekla Muriel. Když skončil, Hermiona řekla, „já samozřejmě chápu, proč tě to naštvalo, Harry –“ „Nejsem naštvaný,“ zalhal. „Jen bych chtěl vědět, jestli to je pravda, nebo –“ „Harry, opravdu si myslíš, že ti poťouchlá stará dáma jako Muriel, nebo Rita Holoubková, poví pravdu? Snad jim nevěříš? Přece jsi Brumbála znal!“ „To jsem si myslel,“ zamumlal. „Ale vždyť sám víš, kolik pravdy bylo v článcích, co o tobě psala Rita! Dóže má pravdu, jak můžeš tyhle lidi nechat ničit tvé vzpomínky na Brumbála?“ Zíral stranou a snažil se, aby nebylo poznat, jaký má vztek. Bylo to tu znovu. Měl si vybrat, čemu věřit. Chtěl znát pravdu. Proč se ho všichni snažili přesvědčit, aby se ji nesnažil zjistit? „Nepůjdeme dolů do kuchyně?“ navrhla po chvilce Hermiona. „Podíváme se po nějaké snídani.“ Zdráhal se, ale pak souhlasil a šel za ní na odpočívadlo a okolo druhých dveří, které z něj vedly. Pod malým znamením, které ve tmě nezaregistroval, byla hluboko vryta slova. Přešel ke kraji schodů, aby si je přečetl. Byl to okázalý úhledný pokyn, elegantně ručně vepsaný. Bylo to něco, co by dokázal na dveře svého pokoje umístit snad jen Percy Weasley. Nevstupovat bez výslovného svolení Regula Arktura Blacka Harrymu projel vzrušením mráz po zádech, ale nebyl si hned jist, proč. Přečetl si ten pokyn ještě jednou. Hermiona už byla o patro níž. „Hermiono,“ řekl a samotného ho překvapilo, jak klidný má hlas. „Pojď zpátky.“ „Co se děje?“ „R.A.B. Myslím, že jsem přišel na to, kdo to je.“ Zaslechl, jak Hermiona zalapala po dechu a Hermiona vyběhla po schodech vzhůru. „V tom dopise od tvé mamky? Ale já ho –“ Harry zakroutil hlavou a ukázal na Regulův pokyn. Přečetla si jej a pak stiskla Harryho paži tak silně, až mu bolestí vyhrkly slzy. „Siriův bratr?“ zašeptala. „Byl to smrtijed,“ řekl Harry. „Sirius mi o něm říkal, přidal se k nim, když byl ještě mladý a pak prozřel a chtěl přejít na dobrou stranu – a tak ho zabili.“ „To sedí!“ zašeptala Hermiona. „Jestli byl smrtijed, tak měl přístup k Voldemortovi, a jestli prozřel, pak by mohl chtít Voldemorta zničit!“ Uvolnila Harryho ruku, opřela se o zábradlí a zakřičela, „Rone! RONE! Pojď sem nahoru, rychle!“ Ron o chvilku později dorazil, téměř bez dechu, s hůlkou připravenou. „Co se děje? Jestli jsou to zase ti obrovští pavouci, tak chci nejdřív snídani, než –“ Zamračil se a sledoval pokyn na Regulových dveřích, na který Hermiona tiše ukazovala. „Co? To byl Siriův bratr, ne? Regulus Arkturus… Regulus… R.A.B.! Ten medailonek – Vy myslíte, že –“ „To zjistíme,“ řekl Harry. Zatlačil na kliku, ale dveře se neotevřely. Hermiona namířila hůlku na kliku a řekla, „Alohomora!“ Ozvalo se cvaknutí a dveře se rozevřely. Vešli přes práh dovnitř a rozhlíželi se okolo. Regulův pokoj byl o něco menší, než Siriův, ale i v něm bylo poznat, že byl pokoj dříve velkolepý. Zatímco Sirius v pokoji zvýrazňoval svou odlišnost od zbytku rodiny, Regulus se snažil zdůraznit opak. Barvy zmijozelu, smaragdová a stříbrná, byly všude, na posteli, zdech i na oknech. Erb rodiny Blacků byl pečlivě vymalován na posteli, spolu s mottem „Toujours pur.“ Vedle toho všeho byla sbírka starých novinových výstřižků, která slepená dohromady vytvářela střapatou koláž. Hermiona přešla místnost, aby si je přečetla. „Jsou všechny o Voldemortovi,“ řekla. „Regulus musel být jeho fanouškem roky před tím, než se stal smrtijedem…“ Když usedla na postel, aby si přečetla novinové výstřižky, vyvalil se na ni oblak prachu. Harry zatím zahlédl další fotografii – bradavický famfrpálový tým se na něj smál a mával z rámečku. Popošel blíže a zahlédl jejich hrudi vyzdobené symboly hadů. Zmijozelští. Regula okamžitě poznal – seděl uprostřed přední řady. I on měl stejně temné vlasy a mírně povýšený úsměv, podobně jako jeho bratr, i když byl menší, hubenější a ne tak pěkný, jako Sirius. „Byl chytač,“ řekl Harry. „Co?“ řekla Hermiona zmateně. Stále byla ponořená ve výstřižcích o Voldemortovi. „Sedí uprostřed přední řady, to je tam, kde sedává chytač… No, to je jedno,“ řekl Harry, když si uvědomil, že nikdo neposlouchá. Ron byl na všech čtyřech a díval se pod skříň. Harry se rozhlédl po místnosti a hledal možné úkryty. Pak se vydal ke stolu. I ten někdo prohledal před nimi. Obsah šuplíků nedávno někdo prohrabával. Vyvalil se na něj prach, ale v šuplících jinak nebylo nic skutečně hodnotného – stará pera, neaktuální knihy, na kterých bylo poznat nešetrné zacházení, inkoustová lahev, která se nedávno rozbila a mazlavý inkoust rozlitý všude po šuplíku. „Existuje snazší způsob,“ řekla Hermiona, když viděla, jak si Harry otírá prsty od inkoustu do kalhot. Pozvedla hůlku a zvolala, „Accio medailonek!“ Nestalo se nic. Ron, který prohledal i záhyby vybledlých polštářů na posteli, vypadal zmateně. „Takže je to tak? Není tu?“ „Ještě tu může být, chráněn protikletbami,“ řekla Hermiona. „Kouzly, které ho chrání před přivoláním kouzlem, chápete?“ „Podobně jako to udělal Voldemort s kamenou miskou v jeskyni,“ řekl Harry a vzpomněl si, jak nemohl přivolat falešný medailonek. „Jak ho tedy najdeme?“ zeptal se Ron. „Budeme hledat ručně,“ řekla Hermiona. „Dobrý nápad,“ řekl Ron, zakroutil očima a pokračoval prohledáváním záclon. Za hodinu prozkoumali každý centimetr místnosti, ale nakonec museli uznat, že tam medailonek nebyl. Mezitím vyšlo slunce a jeho světlo na ně zářilo i přes špinavá okna. „Taky může být kdekoli jinde v domě,“ řekla Hermiona spěšně, když běželi po schodech dolů. Zatímco Harryho a Rona už nebavilo hledat, ona vypadala čím dál odhodlaněji. „Ať už se mu jej povedlo zničit nebo ne, určitě ho chtěl před Voldemortem skrýt, ne? Pamatujete si na všechny ty věci, kterých jsme se zbavovali, když jsme tu byli naposledy? Ty hodiny, které po všech metaly blesky a ty staré šaty, které Rona málem uškrtily? Regulus je tam mohl dát, aby ochránil úkryt medailonku, byť jsme si to třeba v tu chvíli… chvíli…“ Harry a Ron se na ni podívali. Stála s nohou ve vzduchu a tupým pohledem někoho, komu byla právě vymazána paměť. Dokonce i oči se jí rozostřily. „…neuvědomili,“ dokončila šeptem. „Děje se něco?“ zeptal se Ron. „Byl tam medailonek.“ „Co?“ řekli Harry a Ron naráz. „Ve skříni v přijímací místnosti. Nikdo ho nemohl otevřít. A my… my…“ Harrymu vyschlo v krku. Vzpomněl si. Dokonce tu věc držel, když si ji předávali a každý ji zkoušel nějak otevřít. Byla v pytli s nepotřebnými věcmi, spolu s tabatěrkou, práškem proti bradavicím a hudební skříňkou, která každého uspávala… „Krátura sbíral spoustu věcí, co jsme vyhodili,“ řekl Harry. Byla to jediná šance, jediná nepatrná naděje, která jim zbyla, a té se museli chytit a nepustit, dokud by k tomu nebyli přinuceni. „Měl v kuchyni ve svém přístěnku skrýš, kam to všechno schovával. Pojďte.“ Seběhl dolů po schodech, bral je po dvou, a druzí dva se řítili za ním jako mrak. Byli tak hluční, že když procházeli halou, vzbudili portrét Siriovy matky. „Špíno! Mudlovští šmejdi! Spodino!“ křičela na ně, zatímco oni se úprkem hnali do kuchyně v přízemí a práskli za sebou dveřmi. Harry přes celou místnost přeběhl a u dveří do Kráturova přístěnku málem uklouzl. Pak je otevřel. Byl tam zbytek starých přikrývek, ve kterých jejich domácí skřítek kdysi spával, ale už se v nich neleskly zbytky tretek, které kdysi domácí skřítek zachraňoval. Zůstal tam jen starý výtisk knihy Urozená šlechta: Rodokmen kouzelnických rodů. Harry zatřásl přikrývkami, jelikož nevěřil svým očím. Vypadla z nich jen mrtvá myš a odkutálela se po zemi. Ron zabručel a posadil se na kuchyňskou židli. Hermiona zavřela oči. „Ještě není všemu konec,“ řekl Harry, pozvedl hůlku a zvolal, „Kráturo!“ Ozvalo se hlasité prásk a domácí skřítek, kterého Harry neochotně zdědil po Siriovi, se najednou přemístil přímo před vyhaslý krb. Drobný, velikostí poloviční oproti člověku, s bledou zvrásněnou kůží, bílými vlasy, které mu rostly z upířích uší. Stále měl na sobě ten zamazaný hadr, ve kterém ho viděli poprvé, a jeho pohrdavý pohled, který vrhl na Harryho, naznačoval, že změna jeho pána neměla vliv na nic, kromě vzhledu. „Pán volal,“ zaskřehotal Krátura žabím hlasem a hluboce se uklonil, zatímco si mumlal, „zpátky v domě mé staré paní s krvezrádcem Weasleym a mudlovskou šmejdkou –“ „Zakazuju ti, abys o komkoli mluvil jako o ‚krvezrádci‘ či ‚mudlovské šmejdce‘,“ zabručel Harry. Krátura by byl, s jeho rypákem a krvavýma očima, stejně nenáviděným tvorem, i kdyby býval nezradil Siria a nepředal o něm informace Voldemortovi. „Mám na tebe otázku,“ řekl Harry a srdce mu bušilo čím dál rychleji, když shlížel na skřítka, „a přikazuji ti, abys na ni odpověděl pravdivě. Rozumíš?“ „Ano, pane,“ řekl Krátura a opět se hluboce uklonil. Harry viděl, jak se jeho rty nehlasně pohybují, a tušil, že nepochybně naznačují všechny ty nadávky, které teď nemohl říkat. „Před dvěma roky,“ řekl Harry a srdce ho teď tlouklo do žeber, „byl v přijímací místnosti nahoře medailonek. Vyhodili jsme ho. Pokusil ses ho zachránit?“ Na chvíli, kdy se Krátura napřímil a vzhlédl Harrymu přímo ddo očí, se rozhostilo ticho. Pak řekl, „Ano.“ „Kde je teď?“ zeptal se Harry vítězoslavně, když se na něj Ron a Hermiona podívali s nadějí v očích. Krátura zavřel oči, jako kdyby nechtěl vidět reakce na jeho další slovo. „Pryč.“ „Pryč?“ zopakoval Harry a jeho nadšená nálada byla tatam, „co tím myslíš, pryč?“ Skřítek se roztřásl a hlasitě polkl. „Kráturo,“ řekl Harry zuřivě, „přikazuji ti –“ „Mundungus Fletcher,“ zakrákal skřítek s očima stále zavřenýma. „Mundungus Fletcher to všechno ukradl. Obrazy paní Belly i paní Cissy, rukavice mé paní, Merlinův řád první třídy, poháry s rodinnými erby, a – a –“ Krátura polykal vzduch. Jeho vydutá hruď se rychle vzdouvala. Pak otevřel oči a zařval. „ — a medailonek, medailonek pána Regula. Krátura nezvládl, Krátura nesplnil rozkaz!“ Harry zareagoval instiktivně. Jakmile se Krátura napřáhl po pohrabáč, který byl opřený u krbu, napřáhl se a chytil jej. Hermionin křik se smísil s křikem Krátury, ale Harry zaječel hlasitěji, než oba dva. „Kráturo, nařizuji ti zůstat zticha!“ Cítil, jak skřítek ztuhl, a uvolnil své sevření. Krátura se rozplácl na studenou kamennou podlahu a z ochablých očí mu tekly slzy. „Harry, ať se zvedne!“ zašeptala Hermiona. „Takže se má potrestat pohrabáčem?“ odfrkl si Harry a naklonil se ke skřítkovi. „Ne, to ne. Dobře. Kráturo, chci znát pravdu. Jak víš, že Mundungus Fletcher ten medailonek ukradl?“ „Krátura ho viděl!“ zavzlykal skřítek a slzy mu tekly přes rypák do úst, plných starých šedivějících zubů. „Krátura ho viděl, jak vychází z Kráturova přístěnku a má plné ruce Kráturových pokladů. Krátura chtěl toho plížícího se zloděje zastavit, ale Mundungus Fletcher se rozeběhl a u-utekl…“ „Nazvals ten medailonek ‚pána Regula‘,“ řekl Harry. „Proč? Odkud pocházel? Co s ním chtěl Regulus udělat? Kráturo, posaď se a řekni mi všechno, co o tom medailonkuvíš, a všechno, co s ním Regulus chtěl dělat!“ Skřítek se posadil, schoulil se do klubíčka s mokrým obličejem mezi koleny a začal se pohupovat vpřed a vzad. Když promluvil, hlas měl zastřený, ale přesto byl v kuchyni stále dobře slyšet. „Pán Sirius utekl, dobře jsme se ho zbavili, byl to špatný kluk a zlomil svými mravy srdce mé paní. Ale pán Regulus se uměl chovat. Věděl, co vyplývá ze jména Black a z důstojnosti jeho čisté krve. Roky mluvil s Pánem zla, který chtěl, aby se kouzelníci přestali skrývat a začali vládnout mudlům a kouzelníkům z mudlovských rodin… a když mu bylo šestnáct, přidal se pán Regulus k Pánu zla. Tak hrdý, tak hrdý, tak šťastný, že mu může sloužit… A jednoho dne, rok poté, co se k němu přidal, přišel pán Regulus dolů do kuchyně za Kráturou. Pán Regulus měl vždycky Kráturu rád. A pán Regulus řekl… řekl…“ Starý skřítek se rozhoupal rychleji, než kdy dříve. „…řekl, že Pán zla potřebuje skřítka.“ „Voldemort potřeboval skřítka?“ opakoval Harry a díval se na Rona a Hermionu, kteří byli úplně stejně zmateni, jako on. „Ale ano,“ zasténal Krátura. „A pán Regulus nabídl Kráturu. Je to pocta, říkal pán Regulus, pocta od něj pro Kráturu, který musel udělat cokoli, co mu Pán zla nařídil… a pak se v-vrátit domů.“ Krátura se houpal stále rychleji a vzlykal a dýchal. „A tak Krátura sloužil Pánu zla. Pán zla neřekl Kráturovi, co budou dělat, ale vzal kráturu s sebou do jeskyně u moře. A za jeskyní byla dutina a v té dutině bylo obrovské černé jezero…“ Harrymu vstaly vlasy na hlavě. Připadalo mu, že Kráturův krákající hlas přichází zpoza temné vody. Věděl jasně, jako kdyby tam byl, co se tam stalo. „…Byla tam loď…“ Samozřejmě, že tam byla loď. Harry tu loď znal, strašidelně zelenou a drobnou, očarovanou tak, aby dokázala převézt jen jednoho kouzelníka, jednu oběť, k ostrovu uprostřed jezera. Takhle tedy Voldemort vyzkoušel ochranu viteálu, prostě si na vyzkoušení půjčil domácího skřítka… „Na tom ostrově byla m-mísa plná lektvaru. P-pán zla přinutil Kráturu ten jed vypít…“ Skřítek se roztřásl od hlavy k patě. „Krátura pil, a jak pil, viděl hrozné věci… Kráturovi to spalovalo tělo… Krátura křičel, aby ho pán Regulus zachránil, volal svou paní Blackovou, ale Pán zla se jen smál… Donutil Kráturu, aby vypil všechen jed… Hodil do prázdné mísy medailonek… A mísa se znovu naplnila lektvarem.“ „A pak Pán zla odplul a nechal Kráturu na ostrově…“ Harry si dokázal představit, jak to vypadalo. Viděl Voldemortův bílý hadí obličej, jak mizí v temnotě a nelítostně zírá na umírajícího domácího skřítka, jehož smrt přijde za pár minut, až podlehne zoufalé žízni, kterou oběti způsobil ohnivý lektvar. Ale Harryho představivost nemohla pochopit, jak Krátura utekl. „Krátura potřeboval voddu, sklonil se k břehu a napil se z temného jezera… a ruce, mrtvé ruce vystoupaly z vody a stáhly Kráturu pod hladinu…“ „Jak ses odtamtud dostal?“ zeptal se Harry a nebyl překvapený, že sám šeptá. Krátura zvedl jeho ošklivou hlavu a podíval se na Harryho svýma velkýma krvavýma očima. „Pán Regulus řekl Kráturovi, aby se vrátil,“ pronesl. „Já vím – ale jak jsi utekl neživým?“ Krátura ho nechápal. „Pán Regulus řekl Kráturovi, aby se vrátil,“ zopakoval. „Já vím, ale –“ „Nechápeš, Harry?“ řekl Ron. „Přemístil se!“ „Ale… mimo jeskyni ses nemohl přemístit,“ řekl Harry, „jinak by Brumbál…“ „Skřítčí kouzla nejsou jako naše kouzla, ne?“ řekl Ron, „Víš přece, že se mohou přemisťovat do a z Bradavic, zatímco my nemůžeme“ Zatímco nad tím Harry přemýšlel, rozhostilo se po místnosti ticho. Jak mohl Voldemort udělat takovouhle chybu? Zatímco o tom přemýšlel, promluvila Hermiona chladným hlasem. „Samozřejmě, Voldemort považoval schopnosti domácích skřítků za podřadné, takže na ně ani nepomyslel… Nikdy by ho nenapadlo, že by snad mohli mít schopnosti, které on neměl.“ „Pro domácího skřítka je příkaz jeho pána zákonem,“ pronesl Krátura. „Kráturovi bylo přikázáno vrátit se domů, a tak se Krátura vrátil domů.“ „Inu, takže jsi udělal přesně to, co ti bylo přikázáno, ne?“ řekla Hermiona mile. „Neporušils vůbec žádné rozkazy!“ Krátura zavrtěl hlavou a kýval se ještě rychleji, než dříve. „Takže co se stalo, když ses dostal zpět?“ zeptal se Harry. „Co řekl Regulus, když jsi mu vylíčil, co se stalo?“ „Pán Regulus se hodně bál, hodně bál,“ zakrákal Krátura. „Pán Regulus řekl Kráturovi, aby se schovával a neopouštěl dům. A pak… bylo to o něco později… Pán Regulus přišel jedné noci za Kráturou do jeho přístěnku a byl divný, jiný, než obvykle, pomatený, řekl by Krátura… a požádal Kráturu, aby ho vzal do jeskyně, do jeskyně, kam Krátura šel s Pánem zla…“ A tak se tam vydali. Harry si je dokázal představit, vystrašený starý skřítek a hubený černý chytač, který tak připomínal Siria… Krátura věděl, jak otevřít vstup do dutiny, věděl, jak najít a použít loďku, tentokrát to byl jeho milovaný Regulus, který s ním plul na ostrov, vstříc míse plné jedu… „A pak tě přinutil ten jed vypít?“ řekl Harry znechuceně. Ale Krátura zavrtěl hlavou a plakal. Hermionina si rukama zakryla ústa. Vypadalo to, že jí něco došlo. „P-pán Regulus vyndal z kapsy medailonek podobný tomu, který měl Pán zla,“ řekl Krátura a po obou stranách jeho skobovitého nosu mu stékaly slzy. „A řekl Kráturovi, aby si ho vzal a až bude mísa prázdná, aby medailony vyměnil…“ Kráturovo vzlykání teď střídalo skřehotání. Harry se musel hodně soustředit, aby mu rozuměl. „A přikázal – Krátoruvi, aby se přemístil – bez něj. A řekl Kráturovi – aby šel domů – a nikdy neřekl své paní – co udělal – ale aby zničil – ten původní medailonek. A pil – vypil všechen jed – a Krátura medailonky vyměnil – a sledoval… jak pána Regula… stáhly mrtvoly pod vodu… a…“ „Ach Kráturo!“ naříkala Hermiona a brečela. Padla na kolena vedle skřítka a snažila se ho obejmout. Najednou byl na nohou, stáhl se od ní a vypadal znechuceně. „Mudlovská šmejdka se dotkla Krátury, Krátura to nedovolí, co by řekla jeho paní?“ „Přikázal jsem ti, abys jí neříkal ‚Mudlovská šmejdka‘!“ zavrčel Harry, ale skřítek už se mezitím potrestal. Padl k zemi a mlátil čelem o zem. „Ať toho nechá – ať toho nechá!“ křičela Hermiona. „Už vidíš, jak ohavné je, že musí poslouchat?“ „Kráturo – přestaň – přestaň!“ zakřičel harry. Skřítek si lehl na podlahu a zrychleně oddychoval, u nosu mu visela ošklivá zelená nudle a na jeho bledém čele, na místě, kterým mlátil o zem, se objevila modřina, oči měl opuchlé a krví podlité a pod sebou louži slz. Harry nikdy neviděl nic tak politováníhodného. „Takže jsi přinesl medailonek domů,“ řekl neúprosně a snažil se pochopit celý příběh. „A zkusil jsi ho zničit?“ „Nic, co Krátura udělal, na něm nezanechalo stopu,“ sténal skřítek. „Krátura zkusil všechno, všechno, co znal, ale nic, nic nefungovalo… Tak mocná kouzla jej chránila, Krátura si byl jist, že tím, že se dostane dovnitř, ho zničí, ale nechtěl se otevřít… Krátura se potrestal, zkusil to znovu, potrestal se, zkusil to znovu. Krátura nesplnil rozkazy, Krátura nedokázal zničit medailonek! A jeho paní šílela, protože pán Regulus zmizel a Krátura nemohl říct, co se stalo, ne, protože mu pán Regulus z-z-zakázal říct cokoli, co se stalo v j-jeskyni, komukoliv z r-r-rodiny…“Krátura začal vzlykat tak hlasitě, že už nedokázal říct souvislé slovo. Po Hermioniných tvářích stékaly slzy, sledovala Kráturu, ale neodvážila se ho znovu dotknout. Dokonce i Ron, který nebyl Kráturův obdivovatel, vypadal neklidně. Harry se posadil do dřepu, potřásl hlavou a snažil se soustředit. „Nerozumím ti, Kráturo,“ řekl nakonec. „Voldemort se tě pokusil zabít, Regulus zemřel, aby Voldemorta svrhl, ale tobě dělalo potěšení vydat Voldemortovi informace o Siriovi? Dělalo ti potěšení jít k Narcisse a Bellatrix a poslat po nich informace Voldemortovi…“ „Harry, Krátura takhle nepřemýšlí,“ řekla Hermiona a sušila si oči rukávem. „Je to sluha. Domácí skřítci bývají podrobeni špatnému a dokonce i brutálnímu zacházení. To, co Voldemort udělal Kráturovi, nebylo daleko od toho, co kouzelníci normálně domácím skřítkům dělají. Co je pro skřítka, jako je Krátura, válka kouzelníků? Je loajální k lidem, kteří jsou na ně hodní, a to paní Blacková musela být a Regulus byl určitě, takže ochotně a opakovaně plnil jejich příkazy. Vím, co chceš říct,“ pokračovala, když Harry chtěl začít protestovat, „že Regulus si to rozmyslel… ale zřejmě to nevysvětlil Kráturovi. A myslím, že vím, proč. Krátura a Regulova rodina byli v největším bezpečí, když si uchovávali prastarou čistou krev. Regulus se je snažil ochránit všechny.“ „Sirius –“ „Sirius byl na Kráturu ošklivý, Harry, a nedívej se takhle, víš, že to byla pravda. Než se sem Sirius vrátil, žil tu Krátura dlouho sám a zřejmě chtěl cítit alespoň nějaký pocit. Jsem si jistá, že k němu ‚paní Cissa‘ a ‚paní Bella‘ byly laskavé, když se objevil, a tak jim udělal laskavost a řekl jim všechno, co chtěly vědět. Říkám celou dobu, že kouzelníci jednou zalitují toho, jak se ke svým skřítkům chovají. Voldemort už zaplatil… a Sirius taky.“ Harry nedokázal reagovat. Sledoval Kráturu, který stále brečel na podlaze a vzpomněl si, co mu říkal Brumbál pár hodin po Siriově smrti. Nemyslím si, že by Sirius někdy pohlížel na Kráturu jako na bytost s city rovnými lidským… „Kráturo,“ řekl Harry po chvilce, „jestli se necítíš ve své kůži, ehm… prosím, sedni si.“ Trvalo několik minut, než Krátura doškytal. Pak si opět sedl a očima se opřel do kolen, jako malé dítě. „Kráturo, o něco tě poprosím,“ řekl Harry. Díval se na Hermionu a čekal, že mu pomůže. Chtěl Kráturu o něco poprosit, ale zároveň to nedokázal zformulovat tak, aby to nebyl příkaz. Ale změna jeho hlasu zřejmě na Hermionu zapůsobila. Povzbudivě se usmívala. „Kráturo, prosím, najdi Mundunguse Fletchera. Musíme zjistit, kde ten medailonek – medailonek pána Regula je. Je to opravdu důležité. Chceme dokončit to, co pán Regulus začal, chceme – ehm – zajistit, že nezemřel zbytečně.“ Krátura padl na ruce a podíval se na Harryho. „Najít Mundunguse Fletchera?“ zakrákal. „A dostaň ho sem, na Grimmauldovo náměstí,“ řekl Harry. „Myslíš, že bys to pro nás mohl udělat?“ Jak Krátura přikývl a zvedl se na nohy, něco Harryho napadlo. Vytáhl Hagridův Ukrýváček a vyndal z něj falešný viteál, náhradní medailonek, ve kterém Regulus zanechal vzkaz Voldemortovi. „Kráturo, chci, aby sis, ehm, nechal tohle,“ řekl a podával medailonek skřítkovi. „Tohle patřilo Regulovi a já jsem si jist, že by chtěl, abys to měl jako symbol vděku za to, cos –“ „Škoda, kamaráde,“ řekl Ron, když viděl, že se skřítek na medailonek podíval, zavyl šokem a utrpením a padl zpět na podlahu. Kráturu zachvátil podivný pocit, když pochopil, že ho obdarovali dědictvím rodiny Blacků a že je teď jeho. Trvalo jim téměř půl hodiny jej uklidnit, a když poté byl schopen doklopýtat k přístěnku, všichni ho tam doprovodili, sledovali, jak pečlivě balí medailonek do svých přikrývek a ujistili ho, že až bude pryč, postarají se o medailonek a jeho ochrana pro ně bude prioritou. Krátura se pak dvakrát hluboce uklonil k Harrymu a Ronovi a dokonce se zkusil křečovitě předklonit, což mohla ale být zároveň i uctivá poklona, směrem k Hermioně, načež se s obvyklým hlasitým prásk přemístil pryč.