Kapitola dvanáctá

V magii je síla

Srpen plynul a tráva uprostřed Grimmauldova náměstí postupně na slunci usychala, až úplně seschla. Obyvatele čísla dvanáct nikdy nikdo neviděl, ostatně stejně, jako číslo dvanáct samotné. Mudlové, kteří na Grimmauldově náměstí žili, už se dávno nepozastavovali nad humornou chybou očíslování domů, díky které vedle čísla jedenáct bylo číslo třináct.

Ale až v této době zažívalo náměstí příval návštěvníků, které přitahovala chyba v číslování. Neuplynul den, aby na Grimmauldovo náměstí nedorazili jeden nebo dva lidé, kteří tam byli kvůli ní a ničemu jinému. Nebo to tak alespoň vypadalo, protože se opírali o plot před domy jedenáct a třináct a sledovali místo, kde se domy spojovaly. Nestalo se, aby tam vydrželi déle, než dva dny, i když všichni nacházeli zálibu ve zvláštním oblečení. Mnozí Londýňané, kteří okolo nich procházeli, byli ale na výstřední oblečení zvyklí, a tak je to téměř nezaujalo, ačkoli občas se někdo z nich otočil a zmateně přemýšlel, proč by v takovém vedru někdo nosil hábity.

Zdálo se, že pozorovatelé ze sledování nemají dobrý pocit. Občas někdo z nich vzrušeně vyběhl vpřed, jako kdyby zahlédl něco zajímavého, načež se zklamaně vrátil zpět.

Prvního dne v září na náměstí postávalo mnohem více lidí, než obvykle. Půl tuctu mužů v dlouhých hábitech stálo tiše a pozorně a zíralo na domy jedenáct a třináct, ale to, co pozorovali, vypadalo stále nepochopitelně. Nadcházející večer přinesl poprvé za celé ty týdny neočekávanou smršť studeného deště a na náměstí se, jak se zdálo, stalo něco neočekávaného. Muž s pokřiveným obličejem na cosi ukázal a jeho společník, zavalitý bledý muž, se rozeběhl vpřed, ale o sekundu později se všichni vrátili ke svému nevzrušenému postávání a vypadali rozčarovaně a zklamaně.

Mezitím v čísle dvanáct vstoupil Harry do haly. Když se předtím přemístil na poslední schod přede dveře, téměř ztratil rovnováhu a měl pocit, že smrtijedu mohli letmo zahlédnout jeho dočasně odhalený loket. Poté, co pečlivě uzavřel vchodové dveře, sundal si nevitelný plášť, přehodil si jej přes rameno a pospíchal se zcizeným výtiskem Denního Věštce ponurou vstupní halou ke dveřím do suterénu.

Uvítal ho obvyklý šepot „Severusi Snape,“ ovanul ho mírný závan vzduchu a na sekundu se mu zamotal jazyk.

„Nezabil jsem Vás,“ řekl poté, co se mu jazyk uvolnil, a zadržel dech, když se prachová figura rozlétla po místnosti. Počkal, než sestoupil téměř do kuchyně, pryč z výhledu paní Blackové, v místě, kde už nebylo ono prachové mračno, a zavolal, „mám tu noviny a určitě se vám nebudou líbit.“

Kuchyně se změnila k nepoznání. Téměř vše zářilo, měděné kastroly a pánve byly vyleštěny do zářivě měděné barvy, zářil i dřevěný stůl. Poháry a talíře, připravené k večeři, se třpytily a odrážely mírné plameny z krbu, na kterém se v kotlíku vařilo jídlo. V celé místnosti se ale nic nezměnilo natolik, jako domácí skřítek, který vyběhl Harrymu naproti, na sobě měl čistou utěrku, chlupy na uších čisté a načechrané a na hrudi se mu vyjímal Regulův medailonek.

„Sundejte si před večeří boty a umyjte ruce prosím, pane Harry,“ zakrákal Krátura, uchopil neviditelný plášť a rozeběhl se ho pověsit na hák na zdi vedle starých hábitů, které byly čerstvě vyprány.

„Co se stalo?“ zeptal se s obavami v hlase Ron. On a Hermiona zkoumali svazek načmáraných poznámek a ručně kreslených map, které byly vystlány na konci dlouhého kuchyňského stolu, ale pak vzhlédli k Harrymu, který kráčel k nim a pohodil výtisk Denního Věštce na potrhaný pergamen.

Nad velikou fotografií povědomého černovlasého muže se skobovitým obličejem stál titulek:

SEVERUS SNAPE USTANOVEN BRADAVICKÝM ŘEDITELEM

„Ne!“ zvolali Ron a Hermiona hlasitě.

Hermiona byla nejrychlejší. Chňapla po novinách a začala číst článek nahlas.

„ ‚Severus Snape, dlouhodobý učitel Lektvarů v Bradavické škole čar a kouzel, byl dnes ustanoven ředitelem. Je to nejdůležitější personální změna ve starodávné škole. Poté, co nedávno rezignovala učitelka mudlovských studií, zaujme její místo Alekta Carrowová, zatímco její bratr, Amycus, obsadí pozici učitele Obrany proti černé magii.

‚Využívám této příležitosti k tomu, abych pozvedl naše nejlepší kouzelnické tradice a hodnoty –‘ Jako páchat vraždy a usekávat lidem uši! Snape ředitelem! Snape v Brumbálově pracovně! U Merlinovy brady!“ vykřikla, až Ron i Harry poposkočili. Vyskočila od stolu a vyběhla z místnosti s křikem „Budu za minutku zpátky!“

„ ‚U Merlinovy brady‘?“ opakoval Ron překvapeně. „Ta musí být naštvaná.“ Přitáhl si k sobě noviny a četl článek o Snapeovi.

„Tohle ostatní učitelé nestrpí. McGonagallová, Kratiknot a Prýtová, ti všichni znají pravdu, vědí, jak Brumbál zemřel. Nebudou uznávat Snapa jako ředitele. A kdo jsou tihle Carrowovi?“

„Smrtijedi,“ řekl Harry. „Je tam uvnitř jejich fotografie. Byli na vrcholku věže té noci, kdy Snape zabil Brumbála, takže je to taková rodinná parta. A,“ přitáhl si židli a pokračoval trpce, „myslím, že ostatní učitelé nemají jinou možnost, než zůstat. Pokud za Snapem stojí ministerstvo a Voldemort, budou mít možnost zůstat a učit, nebo si pár let posedět v Azkabanu – a to jen jestli budou mít štěstí. Myslím, že zůstanou a budou se snažit chránit studenty!

Krátura přispěchal ke stolu s velkou polévkovou mísou, naběračkou naléval polévku každému do pradávných mís a přitom si pohvizdoval.

„Děkuju, Kráturo,“ řekl Harry a přeložil Věštce tak, aby se nemusel dívat na Snapův obličej. „Takže alespoň teď víme, kde Snape je.“

Začal jíst polévku. Kvalita Kráturova jídla se od chvíle, kdy dostal Regulův medailonek, dramaticky zlepšila. Dnešní francouzská cibulačka byla nejlepší, jakou kdy ochutnal.

„Okolo domu se tu pohybuje pořád dost smrtijedů,“ řekl, zatímco jedl, „víc než kdy jindy. Je to jako kdyby doufali, že vyrazíme z domu se školními kufry k Bradavickému expresu.“

Ron pohlédl na hodinky.

„Přemýšlel jsem o tom celý den. Odjel před téměř šesti hodinami. Je to zvláštní, co myslíš?“

Harrymu se v mysli zjevila nachová parní lokomotiva, která táhla vlnící se soupravu, za kterou kdysi s Ronem letěli vzduchem, cestou míjeli pole a kopce, až nakonec dorazili do Bradavic. Byl si jist, že Ginny, Neville a Lenka sedí v tu chvíli spolu, možná přemýšlejí, kde jsou on, Ron a Hermiona, nebo debatují, jak nejlépe svrhnout Snapeův nový režim.

„Asi mě viděli, když jsem se teď vracel,“ řekl Harry, „ztratil jsem na schodech rovnováhu, takže mi sklouzl plášť.“

„To se mi stává běžně. Už je tu,“ dodal Ron a otočil se na židli, aby viděl, jak Hermiona vchází do místnosti. „Co to u Merlinových plandavých spoďárů bylo?

„Vzpomněla jsem si na tohle,“ funěla Hermiona.

Nesla velký orámovaný obraz, položila ho na zem a uchopila svou malou kabelku. Otevřela ji a začala do ní cpát obraz, přestože se tam rozhodně nemohl vejít. Během pár chvil však zmizel do jejích prostorných hlubin.

 „Phineas Nigellus,“ vysvětlila Hermiona a hodila kabelku na kuchyňský stůl. Ozvala se obvyklá halasně řinčící rána.

„Prosím?“ řekl Ron, ale Harry to pochopil. Obraz Phinease Nigelluse Blacka dokázal cestovat mezi portrétem na Grimmauldově náměstí a tím, který visel v kanceláři ředitele v Bradavicích, v té kruhové místnosti, kde teď bezpochyby seděl Snape s triumfálním pocitem, že vlastní sbírku vybraných kouzelnických předmětů, které patřily Brumbálovi. Myslánku, Moudrý klobouk a, nebyl-li přesunut jinam, meč Godrika Nebelvíra.

„Snape by mohl poslat Phinease Nigelluse, aby se podíval do tohohle domu,“ vysvětlila Hermiona Ronovi, když se posadila. „Ale ať to zkusí teď, Phineas Nigellus neuvidí nic, než vnitřek mé kabelky.“

„Perfektní nápad!“ řekl Ron potěšeně.

„Díky,“ usmívala se Hermiona a přitáhla si polévku. „Takže, Harry, co se ještě dneska stalo?“

„Nic,“ řekl Harry. „Sledoval jsem několik hodin vchod na ministerstvo. Umbridgeová se zase neukázala. Taky jsem viděl tvého taťku, Rone. Vypadá to, že je v pořádku.“

Ron na tu zprávu souhlasně přikývl – bylo přespříliš nebezpečné komunikovat s panem Weasleym, když chodil do práce a z práce, protože ho vždy obklopovali ostatní ministerští pracovníci. Ale už to, že ho vídají, i když vypadal velmi napjatě a starostlivě, bylo uklidňující.

„Taťka nám vždycky říkal, že většina ministerských úředníků používá na cestu do práce letaxovou síť,“ řekl Ron. „To je důvod, proč jsme neviděli Umbridgeovou, nikdy nechodí pěšky, myslí si, že je příliš důležitá.“

„A co ta legrační stará čarodějka a ten drobný kouzelník v modrém hábitu?“ zeptala se Hermiona.

„A jo, ten chlápek z Oddělení údržby,“ řekl Ron.

„Jak víš, že pracuje pro Oddělení údržby?“ zeptala se Hermiona a její polévková lžíce zůstala viset napůl cesty k ústům.

„Taťka říká, že všichni z údržby nosí modré hábity.“

„Ale tos nám nikdy neřekl!“

Hermiona odložila svou lžíci a přitáhla si svazek poznámek a map, které s Ronem zkoumali, když Harry vešel do kuchyně.

„Není tu nic o modrých hábitech, nic!“ řekla hbitě otáčela stránky.

„No, a záleží na tom?“

„Rone, na všem záleží! Jestli se chceme dostat na ministerstvo a nechceme se nechat chytit, když teď jdou po každém nevítaném návštěvníkovi, záleží na každém detailu! Už jsme o tom mluvili tolikrát, jaký má smysl obhlížet ministerstvo, když se nám ani neobtěžuješ říct –“

„Sakra, Hermiono, zapomněl jsem na drobnost –“

„Určitě si uvědomuješ, že na celém světě pro nás neexistuje nebezpečnější místo, než ministerstvo kou—“

„Myslím, že bychom to měli udělat zítra,“ řekl Harry.

Hermiona se zastavila s otevřenou pusou. Ron špatně pokl polévku a zakuckal se.

„Zítra?“ zopakovala Hermiona. „To nemyslíš vážně, Harry?“

„Myslím,“ řekl Harry. „Už nemůžeme být lépe připraveni, než jsme teď, i kdybychom se okolo ministerstva potulovali další měsíc. Čím déle to odkládáme, tím spíš může být ten medailonek jinde. Taky je tu možnost, že ho Ubridgeová už vyhodila, když se nedá otevřít.“

„Pokud,“ řekl Ron, „nenašla způsob, jak ho otevřít, a není teď posedlá.“

„Jako kdyby ji to mělo nějak změnit, už tenkrát byla plná zla,“ pokrčil Harry rameny.

Hermiona byla zahloubaná do svých myšlenek a kousala si ret.

„Známe všechno to, co je důležité,“ pokračoval Harry k Hermioně. „Víme, že se přestali přemisťovat na ministerstvo a ven. Víme, že většině vyšších ministerských úředníků dovolili připojit domácí krby k letaxové síti, protože Ron zaslechl ty dva Nevyslovitelné, jak si na to stěžují. A od toho chlápka s bradkou, co o tom mluvil se svým známým, zhruba víme i to, kde má Ubridgeová kancelář—“

„ ‚Budu v prvním patře, Dolores mě chce vidět,‘“ odrecitovala okamžitě Hermiona.

„Přesně,“ řekl Harry. „A víme, že se dovnitř dostaneme s pomocí těch legračních mincí, symbolů, nebo co to vlastně je, sám jsem viděl, jak si nějaká čarodějka půjčuje jeden od své známé –“

„Ale my přece žádné nemáme!“

„Pokud náš plán vyjde, budeme mít,“ pokračoval Harry klidně.

„Nevím, Harry, prostě nevím… V tom plánu je tolik věcí, které mohou selhat, které závisí na náhodě…“

„To se nezmění, ani když strávíme další měsíc přípravami,“ řekl Harry. „Je čas začít jednat.“

Z Ronova a Hermioniného obličeje poznal, že se bojí. Ani on si nebyl jist sám sebou, ale přesto tušil, že přišel čas, aby spustili svůj plán.

Strávili předchozí čtyři týdny oblékáním neviditelného pláště a špehováním oficiálního vchodu na ministerstvo, který Ron, díky panu Weasleymu, znal už od dětství. Chodili těsně za úředníky, naslouchali jejich konverzaci a pečlivým pozorováním zjišťovali, který z nich chodí do práce každý den ve stejném čase a sám. Tu a tam měli možnost zcizit někomu z aktovky Denního Věštce. Pomalu zevrubně načrtli mapy a zapsali si mnoho poznámek. A to vše teď leželo na stole před Hermionou.

„Dobrá,“ řekl Ron pomalu, „řekněme, že se na to vrhneme zítra… Myslím, že bych měl jít jen já a Harry.“

„Ale nezačínej s tím zase!“ povzdechla si Hermiona. „Myslím, že to už jsme si vyjasnili.“

„Jedna věc je postávat u vstupu pod pláštěm, ale druhá, Hermiono,“ Ron píchl prstem do Denního Věštce starého deset dní, „je ta, že jsi na seznamu mudlorozených, kteří se nedostavili na ministerstvo k podání vysvětlení!“

„A ty bys měl umírat v Doupěti na kropenatku! Jestli by někdo neměl chodit, je to Harry, na kterého je vypsána odměna deset tisíc galeonů –“

„Dobrá, tak já tu zůstávám,“ řekl Harry. „Dáte mi vědět, až někdy porazíte Voldemorta, že ano?“

Ron a Hermiona se zasmáli, ale Harrymu mezitím projelo jizvou na čele bodnutí. Ruka mu k ní automaticky vystřelila. Zahlédl, jak Hermiona zamhouřila oči, a tak zkusil vše zamaskovat tím, že si odhrnuje vlasy z očí.

„No, jestli půdejem všichni, musíme se přemístit postupně,“ řekl Ron. „Pod plášť se už všichni nevejdeme.“

Harryho pálila jizva čím dál intenzivněji. Postavil se. Najednou k němu přiběhl Krátura.

„Pán nedojedl polévku, přál by si pán masíčko, nebo koláč, který má pán tak rád?“

„Díky, Kráturo, ale vrátím se za minutku – musím na záchod.“

Uvědomoval si, že jej Hermiona podezíravě pozoruje. Vyběhl po schodech do haly a pak uháněl na první odpočívadlo, vpadl do koupelny a zabouchl za sebou dveře. Sténaje bolestí sesunul se k černé vaně s kohoutky ve tvaru hadů, kteří měli otevřená ústa, a zavřel oči…

Procházel po slabě ozářené uličce. Budovy okolo něj měly vysoké dřevěné štíty. Vypadaly jako z perníku. Přiblížil se k jednomu domku a pak uviděl, jak jeho bílá ruka s dlouhými prsty vystřelila ke dveřím. Zaklepal. Cítil vzrůstající vzrušení…

Dveře se otevřely. Stála tam smějící se žena. Její výraz se změnil, jakmile se podívala Harrymu do tváře. Úsměv zmizel a nahradil ho strach…

„Gregorovič?“ řekl vysoký chladný hlas.

Zavrtěla hlavou. Pokusila se zavřít dveře. Bílá ruka je zadržela a nedovolila je uzavřít.

„Chci Gregoroviče.“

„Er wohnt hier nicht mehr!“ zakřičela a zakroutila hlavou. „On už nebydlet tu! On už nebydlet tu! Já jeho neznat!“

Zavrhla snahu zavřít dveře a rozeběhla se pryč temnou halou a Harry ji následoval, klouzal za ní a jeho ruka s dlouhými prsty vytáhla hůlku.

„Kde je?“

„Das weiss ich nicht! Odstěhovat! Já nevědět, já nevědět!“

Pozvedl hůlku. Zakřičela. Dvě malé děti vyběhly do chodby. Snažila se je ochránit rukama. V tu chvíli se zeleně zablesklo…“

„Harry! HARRY!“

Otevřel oči, které padly až k zemi. Hermiona opět bušila na dveře.

„Harry, otevři!“

Musel křičet, věděl to. Vstal a otevřel dveře. Hermiona se zapotácela, pak znovu získala rovnováhu a podezíravě se rozhlédla. Ron byl přímo za ní a vystrašeně namířil hůlku do rohů chladné koupelny.

„Co jsi tu dělal?“ zeptala se Hermiona vážně.

„Co si myslíš, že jsem dělal?“ zeptal se Harry s nahranou statečností.

„Snažil ses vyječet si hlavu!“ řekl Ron.

„No jasně… Musel jsem si zdřímnout nebo –“

„Harry, prosím tě, neurážej náš rozum,“ řekla Hermiona a dýchala zhluboka. „Víme, že tě dole bolela jizva a jsi bílý jako stěna.“

Harry se posadil na roh vany.

„No dobře. Právě jsem viděl Voldemorta, jak zavraždil ženu. V tuhle chvíli už asi zavraždil celou její rodinu. A neměl k tomu důvod. Bylo to přesně jako s Cedrikem, prostě jen proto, že se tam objevili…“

„Harry, tohle bys už nikdy neměl dovolit!“ křičela Hermiona a její hlas se nesl koupelnou. „Brumbál chtěl, aby ses naučil používat Nitrobranu! ON si myslel, že to spojení mezi vámi je nebezpečné – Voldemort ho může zneužít, Harry! K čemu je dobré vidět, jak někoho zabíjí a mučí, jak nám to může pomoct?“

„Pomůže nám to v tom, že víme, co dělá,“ řekl Harry.

„Takže ty se to ani nepokoušíš zastavit?“

„Hermiono, nemůžu. Víš, že mi Nitrobrana nejde. Nikdy jsem jí nepřišel na kloub.“

„Nikdy jsi to pořádně nezkusil!“ řekla nasupeně. „Já to nechápu, Harry – to se ti líbí, že jste takhle zvláštně propojeni, nebo – nebo co?“

Zíral na ni a ona zaváhala.

„Jestli se mi to líbí?“ řekl tiše. „Tobě by se to líbilo?“

„Já – ne – promiň, Harry, nechtěla jsem –“

„Nesnáším to, nesnáším fakt, že mi může vlézt do hlavy, že ho musím strpět a sledovat, když je nejnebezpečnější. Ale chci toho využít.“

„Brumbál –“

„Zapomeň na Brumbála. Tohle je moje volba, ne někoho jiného. Chci vědět, proč jde po Gregorovičovi.“

„Po kom?“

„Je to zahraniční výrobce hůlek,“ řekl Harry. „Vyrobil Krumovu hůlku, ten říká, že je nejlepší.“

„Ale podle tebe,“ řekl Ron, „někde Voldemort drží Ollivandera. Když už jednoho výrobce hůlek má, k čemu potřebuje dalšího?“

„Možná je stejného názoru, jako Krum, možná si myslí, že je Gregorovič lepší… Nebo si myslí, že mu Gregorovič dokáže vysvětlit, co udělala má hůlka, když mě pronásledoval, protože Ollivander to nevěděl.“

Harry zíral do rozbitého špinavého zrcadla a viděl, jak na sebe Ron a Hermiona za jeho zády skepticky koukají.

„Harry, ty nám říkáš, co udělala tvá hůlka,“ řekla Hermiona, „ale byls to ty, kdo to udělal! Proč se tak odhodlaně snažíš odmítat zodpovědnost za svou vlastní sílu?“

„Protože vím, že jsem to nebyl! A ví to i Voldemort, Hermiono! Oba víme, co se doopravdy stalo!“

Dívali se na sebe. Harry věděl, že Hermionu nepřesvědčil a že si připravuje protiargumenty proti jeho teorii o hůlce i faktu, že dovoloval sám sobě zírat do Voldemortovy mysli. K jeho úlevě se jim do řeči vložil Ron.

„Nech to být,“ doporučil jí. „Je to na něm. A jestli máme jít zítra na ministerstvo, neměli bychom si radši projít plán?“

Hermiona už tedy mlčela, ačkoli trochu neochotně, jak druzí dva odhadli. Harry si byl jist, že na něj při první příležitosti znovu zaútočí. Mezitím se vrátili do kuchyně v suterénu, kde jim Krátura naservíroval dezert.

Do postele se dostali, až když byla hluboká noc, poté, co strávili hodiny procházením plánu znovu a znovu, než jej dokázali dokonale odrecitovat slovo od slova jeden druhému. Harry, který teď spal v Siriově pokoji, si lehl do postele a nechal svou hůlku svítit na starou fotografii jeho otce, Siria, Lupina a Pettigrewa a mumlal si plán  sám pro sebe po dalších deset minut. Poté, co nechal hůlku zhasnout, nemyslel na mnoholičný lektvar, dávivé dortíčky, ani na modré hábity lidí z odboru údržby. Přemýšlel nad Gregorovičem, výrobcem hůlek, a jak dlouho se asi vydrží skrývat, když ho Voldemort tak odhodlaně hledá.

Zdálo se, že rozbřesk přišel kvapně po půlnoci.

„Vypadáš hrozně,“ zněl Ronův pozdrav, když vešel do místnosti, aby Harryho vzbudil.

„Nebudu dlouho,“ odpověděl Harry a zíval.

Hermionu našli dole v kuchyni. Krátura jí servíroval kávu a čerstvé rohlíky a ve tváři měla mírně bláznivý výraz, který se dal srovnat snad jen s překontrolováváním zkouškového testu.

„Hábity,“ řekla si pod vousy, nervózním přikývnutím jim dala najevo, že je vnímá a hrabala se dál ve své kabelce. „Mnoholičný lektvar… Neviditelný plášť… Děsivé dělbuchy… Každý byste si jich pár měl vzít, jen pro případ… Dávivé dortíčky… Krvácivé kokosky… Ultradlouhé uši…“

Zhltli snídani a vydali se zpět vzhůru. Krátura se jim klaněl a sliboval, že až se vrátí, bude pro ně mít připravenou  páj s hovězím a ledvinkami.

„Bůh mu žehnej,“ řekl Ron laskavě, „a když si vzpomenu, že jsem mu chtěl useknout hlavu a pověsit ho na zeď…“

Na schod za dveřmi se všichni přemisťovali s pečlivým úsilím. Viděli partičku smrtijedů s opuchlýma očima, jak sledují dům z náměstí ponořeného v mlze.

Hermiona se přemístila s Ronem první a pak se vrátila pro Harryho.

Po obvyklém zážitku stísněné temnoty a téměř dokonalého udušení se Harry objevil v drobném průchodu, kde se měla odehrát první část jejich plánu. Bylo to tam dosud opuštěné, bylyo tam jen několik obrovských kontejnerů. První pracovníci ministerstva se obvykle neobjevovali dříve, než v osm hodin.

„Tak dobrá,“ řekla Hermiona a zkontrolovala očima hodinky. „Měla by tu být do pěti minut. Až ji omráčím –“

„Hermiono, my víme,“ řekl Ron vážně. „A myslím, že bychom měli otevřít dveře dřív, než se sem dostane?“

Hermiona zakňučela.

„Skoro jsem zapomněla! Poodstupte –“

Namířila hůlku na zamčené pomalované požární dveře vedle nich, které se hlučně rozevřely. Za nimi byla temná chodba, která, jak už ze svých výletů věděli, vedla do prázdného divadla. Hermiona přitáhla dveře zpět k ní, aby to vypadalo, jako kdyby byly stále zavřené.

„A teď,“ řekla a obrátila se tváří v tvář druhým dvěma v průchodu, „si znovu nasadíme plášť –“

„—a počkáme,“ dokončil za ni Ron, přehodil plášť Hermioně přes hlavu, jako kdyby to byla přikrývka klece pro ptáky, a podíval se očima na Harryho.

Za minutu a ještě kousek se ozvalo nepatrné třesknutí a drobná ministerská čarodějka se splývajícíma šedýma vlasama se přemístila přímo před ně a v náhlém světle mhouřila oči – slunce náhle vyšlo zpoza mraku. Neměla ani čas si ale užít nečekaného světla, načež ji Hermionino tiché omračující kouzlo trefilo do hrudníku a ona se svalila.

„Dobrá práce, Hermiono,“ řekl Ron a objevil se za kontejnerem vedle dveří do divadla, jak z nich Harry sundal neviditelný plášť. Spolu odnesli drobnou čarodějku do temného průchodu, který vedl do zákulisí. Hermiona čarodějce vytrhla pár vlasů a přidala je do lahvičky bahnitého mnoholičného lektvaru, kterou vyndala ze své kabelky.  Ron prohledával kabelku drobné čarodějky.

„Je to Mafalda Hopkirková,“ řekl a četl si drobnou kartičku, která jejich oběť identifikovala jako asistentku na Odboru nepatřičného užívání kouzel. „Raději by sis měla vzít tohle, Hermiono, a tady má klíče.“

Podal jí pár malých zlatých mincí s vystouplým nápisem M.K.[A1] , které vyndal drobné čarodějce z peněženky.

Hermiona vypila mnoholičný lektvar, který teď měl příjemnou nafialovělou barvu, a za pár sekund před nimi stála žena, která jako kdyby Mafaldě Hopkirkové z oka vypadla. Poté, co sundala brýle skutečné Mafaldě Hopkirkové a nasadila si je, zkontroloval Harry čas.

„Máme zpoždění, pan Úklid Kouzelnický tu bude každou chvílí.“

Spěšně zavřeli dveře, za kterými byla skutečná Mafalda. Harry a Ron si nasadili neviditelný plášť, ale Hermiona zůstala viditelná a čekala. O pár sekund později se ozvalo další třesknutí a přímo před ní se přemístil drobný slídivě vypadající kouzelník.

„Zdravím, Mafaldi.“

„Zdravím!“ řekla Hermiona třesoucím se hlasem, „tak jak se vám dneska daří?“

„Není to nejlepší,“ odpověděl drobný kouzelník a vypadal úplně deprimovaně.

Když Hermiona a kouzelník vyrazili na hlavní třídu, Harry a Ron se snaželi držet za nimi.

„Mrzí mě, že máte mizernou náladu,“ řekla Hermiona odhodlaně  drobnému kouzelníkovi a on se snažil vysvětlit jí své problémy. Důležité bylo zabránit mu, aby došel na ulici. „Nabídněte si cukroví.“

„Co? Tedy, nechci, děkuji –“

„Trvám na tom, abyste si vzal!“ řekla Hermiona agresivně a třásla mu pytlíkem dortíčků před nosem. Vypadal vystrašeně, ale nakonec si jeden nabídl.

Účinek byl okamžitý. V tu chvíli, kdy se dortíček dotkl jeho jazyka, kouzelník začal zvracet tak silně, že si ani nevšiml, že mu Hermiona z hlavy vytrhla chumáč vlasů z temene hlavy.

„Ale drahý!“ řekla poté, co pozvracel celou uličku. „Možná byste si měl vzít jeden den volno!“

„Ne – ne!“ kuckal, zvracel a snažil se pokračovat v chůzi, ačkoli nebyl schopen jít rovně. „Musím – dneska – musím být v –“

„Ale to je hloupost!“ řekla Hermiona znepokojeně. „Nemůžete jít do práce v takovémhle stavu – Asi byste měl jít ke svatému Mungovi a nechat je, ať se o vás postarají.“

Kouzelník se zhroutil na všechny čtyři, ale stále se snažil pokračovat k hlavní ulici.

„Prostě v tomhle stavu nemůžete jít do práce!“ křičela Hermiona.

Nakonec to vypadalo, že ji poslechne. Hermiona ho doprovodila zpět na jeho počáteční pozici, roztočil se a ztratil se z dohledu se vším, kromě několika zvratků a aktovky, kterou mu Ron cestou vytrhl z ruky.

„Ble,“ řekla Hermiona a držela si sukni svého obleku vysoko, aby se nezamazala od zvratků. „Kdybychom ho taky omráčili, nebylo by tu tolik odpadu.“

„Jo,“ řekl Ron a objevil se zpod pláště s kouzelníkovou aktovkou v ruce, „ale pořád si myslím, že větší počet lidí v bezvědomí by mohl vzbudit větší pozornost. Vypadá pracovitě tenhle chlápek, co? Hoď po nás ty vlasy a mnoholičný lektvar.“

Do dvou minut před nimi stál Ron, drobný a slídivý, jako ten zvracející kouzelník, a na sobě měl modrý hábit, který měl složený v batohu.

„Divné je, že ho dneska na sobě neměl, co myslíte? Když ještě uvážím, jak moc chtěl jít do práce…? No nevadí, jsem Reg Cattermole, podle jmenovky na zádech.“

„Teď počkej tady,“ řekla Hermiona Harrymu, který byl stále schovaný pod neviditelným pláštěm, „brzy budeme zpátky s vlasy pro tebe.“

Musel čekat pět minut, ale zdálo se, že to trvá mnohem déle. Postával sám v pozvraceném průchodu vedle dveří, za kterými byla schovaná omráčená Mafalda. Nakonec se Ron s Hermionou vrátili zpět.

„Nevíme, kdo to je,“ řekla Hermiona a předala Harrymu pár kudrnatých černých vlasů, „ale odešel domů s ošklivým krvácením z nosu! Tady je máš. Je celkem vysoký, budeš potřebovat větší šaty…“

Vytáhla staré oblečení, které jim vypral Krátura, a Harry směle vypil lektvar a proměnil se.

Poté, co se se vší bolestí přeměnil, měřil více, než dva metry, a, podle svých svalnatých ramen, měl poměrně robustní postavu. Také měl bradku. Svůj neviditelný plášť a brýle skryl do svých nových šatů a přidal se ke druhým dvěma.

„Páni, to vypadá strašně,“ řekl Ron a zíral vzhůru na Harryho, který teď byl vyšší, než on.

„Vezmi si jednu z Mafaldiných mincí,“ řekla Hermiona Harrymu, „a pojďme, už je skoro devět.“

Z uličky vyrazili všichni společně. Po padesáti metrech přeplněného chodníku byly dvoje schody, nad jedněmi byl nápis „PÁNI“ a nad druhými „DÁMY“.

„Uvidíme se za chvilku,“ řekla Hermiona nervózně a doklopýtala dolů po schodech pro ženy.

Harry a Ron se zařadili do skupinky podivně oblečených mužů, kteří scházeli do čehosi, co vypadalo jako obvyklá veřejná toaleta v podzemní dráze, vydlážděná špinavými černými a bílými dlaždicemi.

„Brýtro, Regu!“ zavolal další kouzelník v modrých šatech, když vcházel do kabinky poté, co do ní hodil svou zlatou minci. „Příjemný jak osina v zadku, tohleto. Nutit nás chodit do práce takhhle! To si snad myslí, že tudy přijde Harry Potter, nebo co!“

Kouzelník se zasmál svému vlastnímu vtipu. Ron se přinutil k úsměvu.

„Jo,“ řekl, „pěkně na hlavu to je.“

A spolu s Harrym se vydali do sousedících kabinek.

Po Harryho pravém boku se ozýval zvuk splachování. Skrčil se a podíval se skrz mezeru ve spodní části kabinky, právě včas, aby viděl, jak pár obutých nohou mizí do vedlejší toalety. Podíval se vlevo a zjistil, že na něj Ron mrká.

„To se máme spláchnout dovnitř?“ zašeptal.

„Vypadá to tak,“ odpověděl Harry šeptem zpět. Jeho hlas byl hluboký a drsný.

Oba se postavili. Harry vlezl do toalety a cítili se výjimečně hloupě. Ačkoli to vypadalo, že stojí ve vodě, věděl že to udělal správně – jeho boty, nohy a šaty zůstaly suché. Pohlédl vzhůru, zatáhl za splachovadlo a v dalším okamžiku ho stáhla peřej vody, načež se objevil v krbu na ministerstvu kouzel.

Neohrabaně vstal. Jeho tělo bylo o dost větší, než na jaké byl zvyklý. Obrovské átrium vypadalo temnější, než si ho Harry pamatoval. Dříve zlatá fontána vyplnila střed haly a odrážela paprsky světla na leštěnou podlahu a zdi. Všemu dominovala nová obrovská temná socha z černého kamene. Při pohledu na obrovskou sochu kouzeníka a čarodějky, sedících na ozdobených trůnech, zírajících, jak se ministerští pracovníci objevují v krbech pod nimi, mu běhal mráz po zádech. Ve spodní části sochy byl deseticentimetrovým písmem vytesán nápis V MAGII JE SÍLA.

V tu chvíli Harryho cosi udeřilo do nohou. Z krbu právě vylétl další kouzelník.

„Z cesty, to se ne—ah, promiňte, Runcorne.“

Plešatý kouzelník vypadal vystrašeně a rychle zmizel pryč. Ten muž, kterého Harry napodoboval, Runcorn, musel mít autoritu.

„Psst!“ řekl hlas za ním a tak se Harry otočil a uviděl drobnou šeptající čarodějku a slídivého kouzelníka z Odboru údržby, jak na něj mávají zpoza sochy. Harry se k nim urychleně vydal.

„Takže ses sem dostal v pořádku?“ šeptala Hermiona Harrymu.

„Ne, zasekl se v záchodě,“ řekl Ron.

„No to je legrace… Je to hrůza, co?“ řekla Harrymu, který zíral vzhůru na sochu. „Viděls, na čem sedí?“

Harry se podíval pozorněji a uvědomil si, že to, co byly ozdobené trůny, byl ve skutečnosti kopec lidských těl. Stovky a stovky nahých těl, mužů, žen i dětí, všechna těla měla hloupé ošklivé obličeje, všichni byli zkrouceni a stlačeni k sobě, aby vydrželi tíhu štědře oděných kouzelníků.

„Mudlové,“ zašeptala Hermiona, „na místě, kam podle nich patří. Pojďte, jdeme.“

Vmísili se do davu čarodějek a kouzelníků, kteří mířili ke zlaté bráně na konci haly, dívali se okolo sebe tak nenápadně, jak jen mohli, ale snadno rozlišitelnou podobu Dolores Umbridgeové nikde neviděli. Prošli branou do menší haly, kde se fronty řadily do dvaceti pozlacených otvorů, ve kterých bylo právě tolik výtahů. Sotva se zařadili do nejbližší fronty, když se ozval hlas, „Cattermole!“

Podívali se okolo sebe. Harrymu se zvedl žaludek. Jeden ze smrtijedů, kteří byli při Brumbálově smrti, mířil k nim. Ministerští pracovníci vedle nich ztichli a očima zírali na podlahu. Harry cítil, jak jim běhá mráz po zádech.

Mužův zamračený a brutální obličej nějak neseděl s jeho velkolepými širokými šaty, které byly okrášleny zlatými pruhy. Někdo v davu u výtahů podlézavě pozdravil, „Dobré ráno, Yaxley!“ Yaxley ho ignoroval.

„Žádal jsem, aby mi někdo z údržby spravil kancelář, Cattermole. Ještě pořád mi tam prší.“

Ron zíral okolo sebe a doufal, že někdo jiný zasáhne, ale nikdo nepromluvil.

„Prší… vám do kanceláře? To – to není dobré, řekl bych.“

Ron se nervózně zasmál. Yaxley přimhouřil oči.

„Vy si snad myslíte, Cattermole, že je to legrace, co?“

Pár čarodějek se z fronty na výtah ztratilo pryč.

„Ne,“ řekl Ron, „ne, samozřejmě, že –“

„Uvědomujete si, že jsem na cestě dolů, abych vyslechl vaši ženu, Cattermole? Divím se, že nejste dole a nedržíte ji za ruku. Už jste ji zavrhl, co? Dobrá volba. Příště si dejte pozor a ožeňte se s nějakou čistokrevnou ženskou.“

Hermiona vypískla zděšením. Yaxley se na ni podíval. Slabě si odkašlala a otočila se.

„Já – Já –“ koktal Ron.

„Ale kdyby mou ženu obvinili, že je to mudlovská šmejdka,“ řekl Yaxley, „ – tedy ne, že by kterákoli z mých žen byla někdy podezřívána z takové odpornosti – a ředitel odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů potřeboval laskavost, udělal bych z toho prioritu, Cattermole. Rozumíme si?“

„Ano,“ zašeptal Ron.

„Tak to zařiďte, Cattermole, a jestli do hodiny nebude má kancelář úplně suchá, bude mít vaše žena ještě větší problém získat pozitivní lustraci kouzelnického původu.“

Zlatá mříž před nimi se rozevřela. S pokývnutím a nepříjemným úsměvem naznačil Yaxley, že od něj očekává souhlas s tím, jak zachází s Cattermolem, a poodešel k jinému výtahu. Harry, Ron a Hermiona vstoupili do svého, ale nikdo se k nim nepřidal. Bylo to, jako kdyby byli infikovaní. Mříže se se zvukem zvonku zavřely a výtah začal stoupat.

„Co budu dělat?“ zeptal se naráz Ron obou dvou a vypadal sklíčeně. „Jestli se u něj neukážu, má žena – tedy Cattermolova žena – “

„Půjdeme s tebou, měli bychom zůstat spolu –“ začal Harry, ale Ron zavrtěl horečně hlavou.

„To je na hlavu, nemáme moc času. Najděte Ubridgeovou a já půjdu a vyřídím Yaxleyho kancelář – ale jak mám zastavit déšť?“

„Zkus Finite Incantatem,“ řekla najednou Hermiona, „to by mělo ten déšť zastavit, jestli je to kletba nebo kouzlo. Pokud nezastaví, je něco špatného se systémem údržby atmosféry, což bude mnohem složitější opravit, takže prozatím použij Impervius, abys ochránil jeho věci –“

„Zopakuj to ještě jednou a pomaleji –“ řekl Ron a hledal ve svých kapsách pero, ale v tu chvíli výtah zavibroval a zastavil se. Neztělesněný ženský hlas zahlásil, „Čtvrté patro, Odbor pro kontrolu kouzelnických zvířat, včetně oddělení šelem, lidí a duchů, oddělení spolupráce se skřety a poradní kancelář pro boj se škůdci,“ mříže se znovu otevřely a vpustily dovnitř několik kouzelníků a pár bleděfialových obletníků, které se držely u lampy pod stropem výtahu.

„Dobré jitro, Alberte,“ řekl muž s divokou bradkou a usmíval se na Harryho. Jakmile výtah znovu zaskřípal a rozjel se vzhůru, podíval se na Rona a Hermionu. Hermiona teď zběsile šeptala Ronovi instrukce. Kouzelník se naklonil k Harrymu, pošilhával na Rona a mumlal, „Dirk Cresswell, co? Z oddělení pro spolupráci se skřety? Pěkná práce, Alberte. Jsem si jist, že to místo tentokrát dostanu!“

Zamrkal. Hary se na něj usmál zpět a doufal, že to postačí. Výtah se zastavil a mříže se opět otevřely.

„Druhé patro, odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů, včetně kanceláře nepatřičného používání kouzel, ředitelství bystrozorů a sekretariát administrativně-podpůrných služeb Starostolce,“ řekl opět hlas čarodějky.

Harry viděl, jak Hermiona mírně šťouchla do Rona a ten vyběhl z výtahu, následován ostatními kouzelníky. Harry a Hermiona zůstali ve výtahu sami. V tu chvíli, kdy je mříže opět uzavřely uvnitř, řekla Hermiona velmi rychle, „myslím, Harry, že bych za ním měla zajít, nemyslím si, že by věděl, co má dělat, a jestli to podělá, tak je všechno –“

„První patro, ministr kouzel a jeho sekretariát.“

Zlaté mříže se rozlétly a Hermiona vydechla. Stáli před nimi čtyři lidé, dva z nich byli zabráni do konverzace – kouzelník s dlouhými vlasy, který měl na sobě velkolepé šaty černozlaté barvy, a pochlebující čarodějka, která vypadala jako ropucha, ve svých krátce střižených vlasech měla sametovou mašli a na hrudi tiskla desky s poznámkami.