Harry Potter

„Hagride?“ Harry se pokoušel vysvobodit ze zbytků kovu a kůže, které ho obklopovaly. Když se pokusil vstát, jeho ruce se utápěly v bahnité vodě. Nechápal, kam se Voldemort náhle ztratil, a čekal, že se každou chvíli zjeví z temnoty. Něco teple mokrého mu crčelo z brady a z čela. Vyplazil se z rybníka a doklopýtal k velkému černému cosi na zemi, co se zdálo být Hagridem. „Hagride? Hagride, slyšíš mě?“ Ale to velké černé cosi se ani nepohnulo. „Kdo je tam? To je Potter? Jsi Harry Potter?“ Harry hlas toho muže nepoznával. Pak zakřičela nějaká žena. „Havarovali, Tede, havarovali v zahradě.“ Harrymu se zatočila hlava. „Hagride,“ opakoval hloupě a pak se mu podlomila kolena. Dál už si uvědomil jen to, že leží na zádech na polštářích a žebra a pravou ruku jako kdyby mu cosi propalovalo. Jeho vyražený zub mu opět narostl. Jizva na jeho čele stále pulzovala. „Hagride?“ Otevřel oči a zjistil, že leží na pohovce v jakémsi cizím, lampami osvětleném obývacím pokoji. Jeho batoh ležel na zemi o pár kroků dál, mokrý a zablácený. Harryho úzkostlivě pozoroval jakýsi světlovlasý pupkatý muž. „Hagrid je v pořádku, synu,“ řekl ten muž, „právě se o něj stará má žena. Jak se cítíš? Máš ještě něco zlomeného? Uzdravil jsem ti žebra, tvůj zub a pravou ruku. Mimochodem, jsem Ted, Ted Tonks – 'Dořin otec.“ Harry se posadil příliš rychle. Před očima se mu zatočila světla a udělalo se mu zle. „Voldemort – “ „Teď buď v klidu,“ řekl Ted Tonks, položil mu ruku na rameno a uložil ho zpátky na polštáře. „Ta havárie byla ošklivá. Co se vlastně stalo? Stalo se něco s motorkou? Arthur Weasley se zase přecenil, on a jeho mudlovské nesmysly?“ „Ne,“ řekl Harry, zatímco jeho jizva pulzovala jako otevřená rána. „Smrtijedi, tucty smrtijedů – honili nás – “ „Smrtijedi?“ zareagoval Ted ostře. „Co tím myslíš, Smrtijedi? Myslel jsem, že neví, že se budeš stěhovat dnes v noci, myslel jsem…“ „Věděli to,“ řekl Harry. Ted TOnks se podíval vzhůru ke stropu, jako kdyby dokázal vidět skrz. „Pak tedy víme, že naše ochranná kouzla fungují, ne? Neměli by být schopni dostat se blíže, než sto metrů jakýmkoli směrem.“ Teď už Harry chápal, proč se Voldemort najednou ztratil. Bylo to v místě, kde morotka prorazila bariéru kouzel Řádu. Jen doufal, že ta kouzla budou fungovat dál. Představoval si Voldemorta, jak sto metrů nad ním kleje a hledá způsob, jak se dostat skrz štít, který si Harry představil jako velkou průhlednou bublinu. Spustil své nohy z pohovky. Potřeboval vidět Hagrida tváří v tvář, než uvěří, že je naživu. Stěží se mu povedlo postavit se na nohy, ale když se otevřely dveře, protlačil se skrz ně Hagrid, s tváří plnou bláta a krve, drobet kulhající, ale jako zázrakem naživu. „Harry!“ Přejít podlahu k Harrymu zvládl Hagrid dvěma kroky, nedbal přitom na to, že srazil k zemi dva stoly a jednu květinu, a pak Harryho objal s takovou silou, že mu málem opět rozmačkal jeho čerstvě zahojená žebra. „Sakra, jak se ti povedlo dostat se z toho ven? Už jsem si myslel, že je po nás obou.“ „Jo, já taky… Nemůžu tomu uvěřit…“ Harry se však najednou zarazil. Právě totiž zaregistroval ženu, která vešla do místnosti po Hagridovi. „Vy!“ zakřičel a zašmátral v kapse po hůlce. Nebyla tam. „Tvá hůlka je tady, synu,“ řekl Ted a vložil ji do Harryho ruky. „Spadla přímo vedle tebe, schoval jsem ti ji. A ta žena, na kterou křičíš, je má manželka.“ „Ah – omlouvám se.“ Jak se k němu paní Tonksová přibližovala, podoba s její sestrou Bellatrix byla čím dál méně zřejmá. Její vlasy měly o něco světlejší hnědou barvu a její oči byly širší a laskavější. Tak jako tak, po Harryho výkřiku vypadala mírně nakvašeně. „Co se stalo naší dceři?“ zeptala se. „Hagrid říkal, že jste byli přepadeni. Kde je Nymfadora?“ „Nevím,“ řekl Harry.“ Nevíme, co se stalo ostatním.“ Ona a Ted si vyměnili pohledy. Směsice strachu a viny v jejich pohledech Harryho sevřela . Jestli kdokoli z ostatních zemřel, byla to jeho chyba, všechno jen jeho chyba. Souhlasil s tím plánem, dal jim své vlasy… „Přenášedlo,“ řekl, když si na něj najednou vzpomněl. „Máme se dostat zpátky do Doupěte a tam zjistíme – pak vám budeme moci dát vědět, nebo – nebo Tonksová sama, jakmile se…“ „‘Dora bude v pořádku, ‘Dromedo,“ řekl Ted. „Ví, co dělat, už se s bystrozory ocitla v pár šlamastykách. Přenášedlo je tady,“ řekl už k Harrymu. „Jestli ho chcete stihnout, máte na to tři minuty, pak se přenese.“ „Ano, to chceme,“ řekl Harry. Uchopil svůj batoh, nasadil si ho na ramena. „Já – “ Podíval se na paní Tonksovou a chtěl se omluvit za ten strach, který jí nahnal a za který se cítil neskutečně zodpovědný, ale nenapadla ho žádná slova, která by nebyla plná falešných nadějí. „Povím Tonskové – ‘Doře – aby vám napsala, až… Díky, že jste nás dali do pořádku, díky za všechno, já – “ Byl rád, že odchází z místnosti, následoval Teda Tonkse skrz krátkou chodbu do ložnice. Hagrid šel za nimi shrbený, aby nenarazil do dveřních trámů. „Tak jsme tady, synu. Tohle je přenášedlo.“ Pan Tonks ukazoval na malý kartáč na vlasy se stříbrnou zadní stranou, který ležel na toaletě. „Díky,“ řekl Harry a natáhl ruku, aby se prstem dotkl přenášedla. Byl připraven k přesunu. „Momentek, řekl Hagrid a rozhlížel se kolem sebe. „Harry, kde je Hedvika?“ „Ona… schytala to…,“ řekl Harry. Ta krutá pravda jej zdrtila.Styděl se za sebe, když mu do očí vhrkly slzy. Tahle sova byla jeho společnicí, jeho jediným, ale dokonalým spojením s kouzelnickým světem v dobách, kdy byl nucen vracet se k Dursleyovým. Hagrid zvedl svou velkou ruku a s porozuměním mu poklepal na rameno. „Nevadí,“ řekl nevrle, „nevadí. Měla báječnej život – “ „Hagride!“ upozornil ho Ted Tonks, když viděl, že kartáč na vlasy jasně zbělal. Hagrid k němu jen tak tak stihl natáhnout svůj prst. Se známým sevřením břicha, jako kdyby ho omotal a táhl neviditelný provaz,byl Harry vtažen do temnoty, nekontrolovaně se točil a s prstem přilepeným k přenášedlu se on a Hagrid vzdalovali dál a dál od pana Tonkse. O sekundu později dopadla harryho chodidla na pevnou zem, načež se objevil na dvorku Doupěte. Zaslech výkřiky. Poté, co mohl konečně odhodit kartáč na vlasy, se Harry postavil, mírně se houpal a viděl, jak k němu ze schodů běží paní Weasleyová a Ginny. Hagrid, který se při přistání také složil, se pomalu zvedal na nohy. „Harry? Jsi pravý Harry? Co se stalo? Kde jsou ostatní?“ křičela paní Weasleyová. „Co tím myslíte? To ještě není nikdo další zpátky?“ zalapal Harry po dechu. Paní Weasleyová měla tak bledý obličej, že z něj byla na první pohled jasná odpověď. „Čekali na nás Smrtijedi,“ pověděl jí Harry, „byli jsme obklopeni ve chvíli, kdy jsme vzlétli – věděli, že to bude dneska – nevím, co se stalo ostatním, čtyři Smrtijedi nás pronásledovali, mohli jsme jim jen zkusit utéct, a pak nás dohonil Voldemort…“ Ve svém hlase cítil snahu omluvit se, že neví, co se stalo jejím synům, ale… „Díky bohu, že jste v pořádku,“ řekla a objala ho, což si – podle sebe – nezasloužil. „Asi tady nemáte ňákou brandy, co, Molly?“ zeptal se Hagrid trochu nejistě, „pro lékařský účely?“ Harry věděl, že by ji mohla přivolat kouzlem, ale když ji viděl spěchat zpět do pokrouceného domu, uvědomil si, že zřejmě chtěla skrýt svůj obličej. Obrátil se k Ginny a ta jeho touhu po informacích uspokojila. „Ron a Tonksová tu měli být první, ale nestihli své přenášedlo, vrátilo se sem bez nich,“ řekla a ukazovala na zrezivělou plechovku od oleje, která ležela poblíž. „A tahle,“ ukázala na starou tenisku, „měla být taťkova a Fredova, ti byli druzí. Ty a Hagrid jste byli třetí a,“ podívala se na hodinky, „když to stihnou, dorazí Geroge a Lupin každým okamžikem.“ Paní Weasleyová se mezitím vrátila s lahví brandy, podala ji Hagridovi a ten ji po otevření vypil na jeden lok. „Mami!“ křikla Ginny a ukazovala na místo, které bylo jen pár kroků stranou. Ve tmě se objevilo modré světlo. Rostlo a zvětšovalo se, bylo čím dál jasnější, a pak se objevil i Lupin a George. Oba se točili a pak spadli na zem. Harry ihned věděl, že se něco stalo: Lupin podpíral George, který byl v bezvědomí a obličej měl pokrytý krví. Harry vyběhl a chytil Georgeovy nohy. Spolu s Lupinem ho odnesli do domu, skrz kuchyň do obývacího pokoje, kde ho položili na pohovku. Za Georgovou hlavou svítila lampa, Ginny těžce oddychovala a Harrymu se udělalo zle od žaludku: Jedno z Georgeových uší chybělo. Bok jeho hlavy a krku byl pokryt vlhkou, jasně rudou krví. Najednou chytil Lupin Harryho za rameno a odtáhl ho bezcitně zpět do kuchyně. Tam se Hagrid pokoušel dostat zadními dveřmi do domu. „Hej!“ zařičel Hagrid, „Nech ho bejt! Nech Harryho bejt!“ Lupin ho ale ignoroval. „Jaká nestvůra stála v rohu v mém kabinetu tehdy, když do něj Harry Potter poprvé dorazil?“ řekl a přitom Harrym mírně zatřásl. „Odpověz!“ „D—děsovec… nebyl to děsovec?“ Lupin Harryho pustil a opřel se o kredenc. „Co to mělo bejt?“ křičel Hagrid. „Promiň, Harry, ale musel jsem si prověřit, že jsi to opravdu ty,“ pronesl stručně Lupin. „Někdo náš plán vyzradil. Voldemort věděl, že tě budeme stěhovat právě dnes v noci a jediní lidé, kteří mu to mohli říct, byli ti, co se na tom plánu přímo podíleli. Taky jsi mohl být podvodník.“ „Tak proč nekontrolujete i mě?“ zahudral Hagrid. „Protože jsi napůl obr.“ řekl Lupin a podíval se na Hagrida. „A mnoholičný lektvar správně funguje jen na lidi.“ „Přece by Voldemortovi nikdo z Řádu neřekl, že se budu stěhovat dneska v noci,“ řekl Harry. Už jen ta myšlenka pro něj byla děsivá, nechtěl věřit, že by to vyzradil někdo z nich. „Voldemort ke mně dorazil až na konci, na začátku nevěděl, že já jsem skutečný Harry. Kdyby o tom plánu věděl dopředu, věděl by i to, že já letím s Hagridem.“ „Voldemort tě dostihl?“ řekl prudce Lupin. „Co se stalo? Jak se ti povedlo utéct?“ Harry mu vysvětlil, jak Smrtijedi, kteří je pronásledovali, poznali, že právě on je pravý Harry, jak je najednou přestali stíhat, jak zavolali Voldemorta, který se objevil právě ve chvíli, kdy se Harry a Hagrid dostali do bezpečné zóny u Tonksových. „Oni tě poznali? Ale jak…? Cos udělal?“ „Já…“ Harry se snažil rozpomenout. Celá cesta mu teď připadala jako mlhavá směs paniky a zmatku. „Viděl jsem Stana Silničku… Toho průvodčího ze Záchranného autobusu, vzpomínáte si? Pokusil jsem se ho odzbrojit, než abych ho… – no, určitě neví, co dělá, musel být pod vlivem kletby Imperius!“ Lupin jen vyděšeně zíral. „Harry, odzbrojování nemá smysl! Tihle lidé se tě snaží zajmout a zabít! Pokud nechceš zabíjet, tak je alespoň omračuj!“ „Byli jsme stovky metrů nad zemí! Stan nebyl sám sebou, kdybych ho omráčil, spadl by a zemřel by, výsledek by byl stejný, jako kdybych použil kletbu Avada Kedavra! Kouzlo Expelliarmus mě zachránilo před dvěma lety i před Voldemortem,“ dodal Harry vzpurně. Lupin mu připomínal dotrajícího Zachariáše Smithe, který se Harrymu jen vysmíval, když se pokoušel Brumbálovu armádu naučit odzbrojovací kouzlo. „Ano, Harry,“ řekl Lupin. Bylo vidět, že se musí hodně přemáhat. „A hodně Smrtijedů to všechno vidělo. Promiň, ale ve chvíli, kdy ti hrozila smrt, to byl velmi neobvyklý tah. A když jsi to zopakoval dnes v noci před Smrtijedy, kteří o tom prvním pokusu slyšeli, nebo jej viděli, byla to téměř jistá sebevražda!“ „Takže si myslíte, že jsem měl Stana Silničku zabít?“ rozčílil se Harry. „Samozřejmě, že ne,“ řekl Lupin, „ale Smrtijedi – možná všichni lidé – očekávali, že vrátíš úder! Expelliarmus je velmi účinné kouzlo, Harry, ale Smrtijedi zřejmě ví, že ho v takových případech používáš a já tě prosím, aby sis na to dával pozor a nedělal to.“ Harrymu přišlo, že z něj Lupin dělá hlupáka. Pořád v sobě dusil zrnko vzdoru. „Nebudu odstřelovat lidi z cesty jen proto, že tam jsou,“ řekl Harry. „To je práce pro Voldemorta." Lupin dál neodporoval. Hagridovi se konečně povedlo protáhnout skrz dveře, dobelhal se ke křeslu a sedl si. Křeslo se pod ním ale podlomilo. Harry ignoroval jeho kletby a omluvy a obrátil se opět na Lupina. „Bude George v pořádku?“ Jakmile tu otázku vyslovil, zdálo se, že z Lupina spadl všechen stres. „Myslím, že ano, ale to ucho, které mu setla kletba, mu nikdo nevrátí.“ Zvenku se začal ozývat jakýsi hluk. Lupin se přesunul k zadním dveřím. Harry přeskočil přes Hagridovy nohy a vyběhl na dvorek. Objevily se tam dvě postavy. Když se k nim Harry přiblížil, uvědomil si, že je to Hermiona, která se vracela do své podoby, a Kingsley, oba svírající ramínko na šaty. Hermiona vyběhla do Harryho náručí, ale Kingsley, když je viděl, neprojevil ani špetku radosti. Přes Hermionino rameno viděl Harry, jak Kingsley napřahuje hůlku na Lupinovu hruď. „Jaká byla poslední slova Albuse Brumbála, když s oběma z nás mluvil?“ „ ‚Harry je naše jediná naděje. Věřte mu.‘ “ odpověděl klidně Lupin. Kingsley namířil svou hůlku na Harryho, ale Lupin zasáhl, „Je to on. Už jsem si ho prověřil!“ „Dobře, dobře!“ řekl Kingsley a schoval svou hůlku do hábitu. „Ale někdo nás zradil. Věděli to, věděli, že to plánujeme na dnešní noc!“ „Vypadá to tak,“ odpověděl Lupin, „ale zřejmě nevěděli, že tam Harry bude sedmkrát.“ „To je slabá útěcha,“ zabručel Kingsley. „Kdo další je zpátky?“ „Jen Harry, Hagrid, George a já.“ Hermiona si zakryla ústa a částečně tím zakryla své rozčarování. „Co se stalo vám?“ zeptal se Lupin Kingsleyho. „Pět nás pronásledovalo, dva jsme zranili a jednoho málem zabili,“ vysypal ze sebe Kingsley, „a taky jsme viděli Ty-víš-koho, připojil se k ostatním někdy v půlce, ale rychle zase zmizel. Remusi, on dokáže – “ „Létat,“ doplnil ho Harry. „Taky jsem ho viděl, šel po mně a Hagridovi.“ „Takže to byl ten důvod, proč zmizel. Letěl pronásledovat vás!“ řekl Kingsley, „Nechápal jsem, proč se ztratil. Ale co ho přimělo změnit cíl?“ „Harry byl na Stana Silničku moc mírný,“ odpověděl Lupin. „Na Stana?“ opakovala hermiona. „Myslela jsem si, že je v Azkabanu?“ Kingsley se nevesele zasmál. „Hermiono, ministerstvu se pravděpodobně povedlo ututlat hromadný útěk. Když jsem vyslal kletbu na Traverse, spadla mu jeho kápě. I on měl být za mřížemi. Ale co se stalo tobě, Remusi? A kde je George?“ „Přišel o ucho,“ řekl Lupin. „Přišel o…?“ opakovala Hermiona vysokým hláskem. „Je to Snapova práce,“ vysvětlil Lupin. „Snapova?“ zakřičel Harry. „Neřekl jste…“ „Během letu mu spadla kápě. A Sectumsempra byla vždycky jeho specialita. Přál bych si, abych mohl říct ‚Náležitě jsem mu to oplatil,‘ ale nemohl jsem dělat nic jiného, než George přidržovat na koštěti. Jak ho trefil, ztrácel moc krve.“ Všichni čtyři ztichli a zadívali se vzhůru na oblohu. Nebyla tam jediná známka pohybu, hvězdy zářily jako obvykle, neblikaly, nepřekrývaly je obrysy létajících lidí. Kde asi byl Ron? Kde mohl být Fred a pan Weasley? Kde byli Bill, Fleur, Tonksová, Pošuk a Mundungus? „Harry, pomoz nám!“ volal Hagrid ze dveří, ve kterých se opět zasekl. Rád, že opět může vypomoci, jej Harry osvobodil ze zajetí trámu a sám se vydal skrz prázdnou kuchyň zpět do obývacího pokoje, kde se stále ještě paní Weasleyová a Ginny skláněly nad Georgem. Paní Weasleyové se již povedlo zastavit krvácení a Harry ve světle lampy zahlédl na místě, kde dřív bývalo Georgovo ucho, jen prázdnou díru. „Jak se mu daří?“ Paní Weasleyová se ohlédla a řekla „Když mu ho odstřelilo kouzlo z černé magie, nemohu mu ho nechat dorůst. Ale mohlo to být mnohem horší. Žije.“ „Jo,“ odpověděl Harry. „Díky Bohu.“ „Slyšela jsem dobře venku hlasy dalších lidí?“ zeptala se Ginny. „Je tam Hermiona a Kingsley,“ řekl Harry. „Díky Bohu,“ zašeptala Ginny. Podívali se na sebe navzájem. Harry ji chtěl obejmout a nezáleželo mu na tom, že tam je i paní Weasleyová, ale než stihl cokoli udělat, ozvala se z kuchyně hlasitá rána. „Dokážu Vám, kdo jsem, Kingsley, jen co se podívám na svého syna, takže mi zmizte z cesty, jestli si ceníte svého zdraví!“ Harry nikdy pana Weasleyho neslyšel takhle křičet. Vpadl do obývacího pokoje, na lysině se mu leskl pot a brýle měl nakřivo. Za ním vyběhl Fred. Oba byli bledí, ale nezraněni. „Arthure!“ zavzlykala paní Weasleyová. „Díky Bohu!“ „Jak mu je?“ Pan Weasley poklekl vedle George. A Fredovi poprvé, za tu dobu, co ho Harry znal, došla řeč. Stál za pohovkou a zíral na ránu svého dvojčete, jako kdyby nevěřil tomu, co vidí. Možná následkem hluku, který způsobil svým příchodem pan Weasley, se George pohnul. „Jak ti je, Georgi?“ zašeptal pan Weasley. George si prsty ohmatával bok hlavy. „Jako svatý,“ zamumlal. „Co to s ním je?“ zachraplal Fred zhrozeně. „Přeskočilo mu?“ „Jako svatý,“ zopakoval George, otevřel oči a podíval se na svého bratra. „Vidíš… Jsem svatý. Svatej, Frede, kapišto?“ Paní Weasleyová vzlykala hlasitěji, než kdy dříve. Fredův bledý obličej začal nabírat normální barvu. „Dojemné,“ řekl Georgove a usmál se na svou uslzenou matku. „Teď už nás od sebe rozeznáš, mami.“ Rozhlédl se kolem sebe. „Ahoj Harry – jsi Harry, ne?“ „Jo, to jsem,“ řekl Harry a přiblížil se k pohovce. „Tak alespoň tebe jsme sem dostali v pořádku,“ řekl George. „Proč nad mou smrtelnou postelí nejsou Ron a Bill?“ „Ještě se nevrátili, Georgi,“ řekla Paní Weasleyová. Georgův úsměv povadl. Harry se podíval na Ginny a naznačil jí, aby jej doprovodila ven. Jak procházeli kuchyní, řekla mu tiše „Ron a Tonksová by už měli být zpátky. Od tetičky Muriel to nemají daleko.“ Harry neřekl nic. Od chvíle, co dorazili do Doupěte, se snažil potlačovat strach, teď jej ale zcela obklopil, zdálo se mu, že se mu plazí po kůži, tlačí mu na hruď a svírá hrdlo. Když scházeli po zadních schodech na temný dvorek, Ginny ho chytila za ruku. Kingsley pochodoval sem a tam a vždy, když se otočil, podíval se na oblohu. Harrymu připomínal strýce Vernona, když pochodoval po obývacím pokoji. Přišlo mu, jako kdyby to bylo před milionem let. Hagrid, Hermiona a Lupin stáli spolu a dívali se vzhůru. Nikdo z nich se ani neotočil, když se k nim Harry a Ginny přidali. Minuty se táhly, jako by to byly roky. I při tom nejmírnějším závanu větříku všichni poposkočili, otočili se k šumějícím keřům či stromům s nadějí, že se z nich vynoří další nezraněný člen Řádu. A pak se přímo před nimi zhmotnilo koště a namířilo si to přímo do země. „To jsou oni!“ vykřikla Hermiona. Tonksová přistála prudkým smykem, až štěrk a hlína létaly na všechny strany. „Remusi!“ vykřikla Tonksová, slezla z koštěte a běžela rovnou Lupinovi do náruče. Jeho obličej byl bezvýrazně bílý. Zdálo se, že nemůže mluvit. Ron zmateně popošel k Harrymu a Hermioně. „Jste v pořádku,“ zamumlal, načež se na něj Hermiona vrhla a pevně ho objala. „Myslela jsem si… myslela jsem…“ „Jsem v pořádku,“ řekl Ron a poplácal ji po zádech. „Jsem v pohodě.“ „Ron byl úžasný,“ řekla Tonksová vřele a uvolnila Lupina ze svého sevření. „Úžasný. Omráčil jednoho Smrtijeda přímou ranou do hlavy. Když míříš na pohyblivý cíl z letícího koštěte – “ „Opravdu?“ řekla Hermiona a pohlédla na Rona, kterého stále ještě objímala kolem krku. „Vždycky to říkáš tak překvapeně,“ řekl nabručeně a vysmekl se z objetí. „Dorazili jsme poslední?“ „Ne,“ řekla Ginny, „ještě čekáme na Billa a Fleur, Pošuka a Mundunguse. Rone, jdu mamce a taťkovi říct, že jsi v pořádku.“ Zaběhla zpět do domu. „Takže co zdrželo vás? Co se dělo?“ mluvil Lupin na Tonksovou, možná až příliš naštvaným tónem. „Bellatrix,“ řekla Tonksová. „Chce mě dostat tak, jako chce Harryho, Remusi. Celou dobu se mě snažila zabít. Kéž bych ji dostala… ještě jí něco dlužím. Ale jistojistě jsme zranili Rudolfa… Pak jsme dorazili k Ronově tetě Muriel, nestihli jsme přenášedlo a tak se o nás postarala – “ Lupinovi škubal sval na ústech, přikývl, ale zdálo se, že nezvládne říct nic dalšího. „Takže co se stalo vám ostatním?“ zeptala se Tonksová Harryho, Hermiony a Kingsleyho. Převyprávěli jí příběhy z jejich vlastních cest, ale jak běžel čas, běhal všem po zádech mráz, když se Bill, Fleur, Pošuk a Mundungus nevraceli. „Musím jít zpátky do premiérovy vily, už jsem tam měl před hodinou být,“ řekl Kingsley nakonec, když se naposled podíval na oblohu. „Dejte mi vědět, až se vrátí.“ Lupin přikývl. Kingsley jim zamával a popošel do tmy směrem k brance. Harry jen zaslechl hlasité prásknutí, jak se Kingsley za plotem Doupěte přemístil. Pan a paní Weasleyovi seběhli po zadních schodech s Ginny v zádech. Oba rodiče objali Rona a pak se obrátili k Lupinovi a Tonksové. „Díky,“ řekla paní Weasleyová, „i za naše syny.“ „Vždyť se nic nestalo, Molly,“ řekla Tonksová. „Jak je Georgovi?“ zeptal se Lupin. „Co je s ním?“ pípl Ron. „Přišel o – “ Ale konec věty paní Weasleyové se ztratil v obrovském hluku. Na obzoru se objevil Testrál a pak přistál jen pár kroků od nich. Bill a Fleur slezli z jeho zad, promrzlí, ale nezraněni. „Bille! Díky Bohu, díky Bohu – “ Paní Weasleyová vyběhla vpřed, ale Billovo objetí bylo jen povrchní. Pohlédl na otce a řekl jen „Pošuk je mrtev.“ Nikdo nepromluvil, nikdo se ani nepohl. Harry cítil, jak cosi uvnitř něj mizí a opouští ho navždy. „Zahlédli jsme to,“ řekl Bill. Fleur přikývla a na tvářích se jí v proudech slz odráželo světlo z kuchyně. „Stalo se to ve chvíli, kdy jsme se dostali z kruhu ven: Pošuk a Dung byli blízko nás, směřovali na sever, jako my. Voldemort – mimochodem, umí létat – šel přímo po nich. Dung zpanikařil, slyšel jsem, jak vykřikl. Pošuk se ho pokusil zastavit, ale Dung se přemístil. Voldemortova kletba trefila Pošuka přímo do obličeje, pak spadl z koštěte a… Už jsme nemohli udělat nic, vůbec nic, měli jsme jich za ocasem půl tuctu…“ Billův hlas se zlomil. „Samozřejmě, že jste nemohli nic udělat,“ řekl Lupin. Stáli tam všichni pohromadě a koukali na sebe. Harry to nedokázal pochopit. Pošuk a mrtvý, to nemohla být pravda… Pošuk, tak odolný, tak statečný, samozřejmý vítěz… I když to napadlo všechny, nikdo neřekl nahlas, že už nemá cenu vyčkávat na dvorku. Tiše následovali pana a paní Weasleyovy zpět do Doupěte, do obývacího pokoje, kde se Fred a George spolu smáli. „Co se stalo?“ řekl Fred, který zkoumal jejich obličeje ve chvíli, kdy vešli. „Co se stalo? Kdo je…?“ „Pošuk,“ řekl pan Weasley, „Mrtvý.“ Úsměvy obou dvojčat se změnily v šok. Nevypadalo to, že by někdo věděl, co dál. Tonksová tiše vzlykala do kapesníku. Harry věděl, jak dobře se s Pošukem znala, že byla jeho oblíbenkyní a na ministerstvu i žačkou. Hagrid, který si sedl na podlahu do rohu, kam se vešel nejlépe, si otíral oči svým kapesníkem, velikým jako ubrus. Bill přešel ke kredenci, vyndal z něj lahev ohnivé whisky a pár skleniček. „Tady,“ řekl a s mávnutím hůlky poslal každému z dvanácti přítomných jednu skleničku a sám svou pozdvihl: „Tak na Pošuka.“ „Na Pošuka,“ zopakovali všichni a připili si. „Na Pošuka,“ zopakoval Hagrid drobet opožděně a škytl. Ohnivá whisky sežehla Harrymu hrdlo. Zdálo se, že se do něj vpaluje a rozlévá mu tělem cosi, co by mohla být kuráž. „Takže Mundungus zmizel?“ řekl Lupin, který vypil svou skleničku naráz. Atmosféra se naráz změnila. Všichni vypadali napjatě, dívali se na Lupina a, jak to Harrymu připadalo, chtěli slyšet, co bude říkat dál, ale báli se toho, co by mohlo zaznít. „Vím, na co myslíš,“ řekl Bill, „a jelikož tam na nás čekali, napadlo mě to taky. Ale Mundungus nás nemohl zradit. Nevěděli, že tam Harry bude sedmkrát, což je zmátlo hned, jak jsme se objevili, a, pokud jsi zapomněl, byl to Mundungus, který přišel s tím bláznivým nápadem. Proč by jim zatajil tu nejzásadnější věc? Myslím, že prostě zpanikařil. Nejprve přece nechtěl jít, až Pošuk ho přinutil, a Ty-víš-kdo šel přímo po nich. To by zpanikařil každý.“ „Ty-víš-kdo se zachoval přesně tak, jak to od něj Pošuk čekal,“ poznamenala Tonksová. „Pošuk říkal, že bude čekat, že pravý Harry bude s těmi nejzkušenějšími bystrozory. Proto šel nejprve po Pošukovi a když Mundungus zmizel, vrhli se na Kingsleyho…“ „Ano, to je vššechno velmi dobrré,“ promluvila Fleur, „ale sstále to nevyssvětluje, jak sse dozzvěděli, že Arryho přessouváme dnesska, nebo ano? Někdo to mussel neobrratně vysslepičit. Někdo prrozrradil datum člověku mimo řřád. To by vyssvětlovalo, že zznali datum, ale ne celý plán.“ Jak jí po jejích nádherných tvářích stále stékaly proužky slz, zářila mezi ostatními a čekala, že sě někdo odváží jí odporovat. To ale nikdo neudělal. Jediný zvuk uprostřed toho ticha bylo Hagridovo škytání zpoza kapesníku. Harry se podíval na Hagrida, který sám riskoval život, aby zachránil Harryho. Hagrid, kterého miloval, kterému věřil, který byl kdysi oklamán a prozradil Voldemortovi osudové tajemství, výměnou za dračí vejce… „Ne,“ řekl Harry hlasitě, načež na něj všichni překvapivě pohlédli. Zdálo se, že mu ohnivá whisky zesílila hlas. „Chci říct… Jestli někdo udělal chybu,“ pokračoval, „a omylem se prořekl, určitě to nechtěl udělat úmyslně. Není to jeho vina,“ opakoval, opět o něco hlasitěji, než obvykle mluvíval. „Musíme si věřit navzájem. Já věřím vám všem a nemyslím si, že by mne kdokoli v této místnosti prodal Voldemortovi.“ Po jeho slovech nastoupilo další ticho. Všichni se na něj dívali. Harry cítil, jak mu opět prochází celým tělem teplo. Upil tedy trochu dračí whiskey a čekal, že se něco stane. Zatímco pil, přemýšlel o Pošukovi. Pošuk byl vždy ostře proti tomu, jak Brumbál věřil lidem. „Řekls to dobře, Harry,“ ozval se najednou Fred. „Juchů, uchů, uchů,“ řekl George a letmo pohlédl na Freda, jehož koutek se mírně zaškubal do úsměvu. Lupin koukal na Harryho divným pohledem. Neměl daleko k soucitu. „Myslíte si, že jsem hlupák?“ zeptal se Harry. „Ne, myslím, že jsi jako James,“ řekl Lupin, „pro něhož by nevěřit přátelům bylo potupou.“ Harry věděl, kam Lupin míří: ke zradě, kterou spáchal Petr Pettigrew. Najednou byl nesmyslně rozčílený, chtěl se hádat, ale Lupin se od něj pootočil, položil svou skleničku na stolek a promluvil na Billa, „Máme práci. Jestli to bude potřeba, požádám Kingsleyho, aby…“ „Ne,“ řekl Bill. „Udělám to. Půjdu tam.“ „Kam jdeš?“ řekly naráz Tonksová a Fleur. „Pro Pošukovo tělo,“ řekl Lupin. „Musíme ho získat zpátky.“ „Nemůže to…?“ vyhrkla paní Weasleyová a prosebně se dívala na Billa. „Počkat?“ řekl Bill, „Ne, pokud tedy nechceš, aby se ho zmocnili Smrtijedi.“ Nikdo nepromluvil. Lupin a Bill se rozloučili a odešli. Zbytek se posadil na židle. Všichni, až na Harryho, který zůstal stát. Všechny obklopoval ten zvláštní pocit náhlé a nečekané smrti. „Měl bych jít taky,“ řekl Harry. Deset párů očí na něj nevěřícně pohlédlo. „Nebuď hloupý, Harry,“ řekla paní Weasleyová, „O čem to tu mluvíš?“ „Nemůžu tu zůstat.“ Otřel si čelo, které ho už zase pálilo tak, jak to nepamatoval už více než rok. „Když jsem tu, jste všichni v nebezpečí. Nechci…“ „Ale nebuď hlupák!“ řekla paní Weasleyová. „Tahle noc měla jediný smysl, dostat tě sem, což se díky Bohu povedlo. A Fleur souhlasila, že se raději než ve Francii bude vdávat tady, všechno jsme připravili, takže tu můžeme zůstat všichni spolu a starat se o tebe…“ Nechápala to. Nezlepšovala mu náladu. Naopak. „Jestli Voldemort zjistí, že jsem tu…“ „Ale proč by měl?“ zeptala se paní Weasleyová. „Existuje tucet míst, kde bys teď mohl být, Harry,“ řekl pan Weasley. „Není žádný způsob, jak by mohl zjistit, ve kterém z oněch bezpečných domů jsi.“ „Ale já se nebojím o sebe!“ řekl Harry. „To víme,“ řekl pan Weasley tiše, „ale všechna snaha, kterou jsme dnes v noci vynaložili, by přišla vniveč.“ „Nikam nejdeš,“ zahučel Hagrid. „Propáni, Harry, po tom všem, co sme si vokusili, abysme tě dostali sem?“ „Jo, co třeba moje krvácející ucho?“ řekl George, který se zvedl z polštářového obležení. „Vím, že…“ „Pošuk by nechtěl…“ „JÁ VÍM!“ zaburácel Harry. Sužovalo ho to, připadal si skoro vydíraný. Snad si nemysleli, že neví, co pro něj udělali, že nerozumí, že to je přesně ten důvod, proč teď chce odejít, než budou muset v jeho zájmu znovu trpět? Dlouhou chvíli nikdo nepromluvil, jen jeho jizva stále bodala a tepala, až nakonec ticho přerušila paní Weasleyová. „Kde máš Hedviku, Harry?“ řekla chlácholivě. „Dáme ji k Papušíkovi a necháme ji najíst se.“ Cítil, jak se mu sevřely vnitřnosti. Nedokázal jí říct pravdu. Vypil zbytek své ohnivé whisky a vyhnul se odpovědi. „Zase si to zvládl, Harry, šlo to z tebe samo,“ řekl Hagrid. „Utekls mu a zahnals ho, když byl přímo před tebou!“ „To jsem nebyl já,“ odmítl Harry rezolutně. „To má hůlka. Má hůlka hrála svou vlastní písničku.“ Po chvilce se jemně ozvala Hermiona, „Ale to přece není možné, Harry. Chceš říct, že jsi kouzlil, aniž by ses na to soustředil, jednals instinktivně.“ „Ne,“ odmítl Harry. „Motorka padala k zemi, nevěděl jsem, kde Voldemort je, ale má hůlka se mi v ruce sama otočila, našla si ho a vystřelila po něm kletbu, ani to nebyla žádná kletba, kterou znám. Nikdy jsem nedokázal vystřelit zlatavé plameny.“ „Často,“ ozval se pan Weasley, „když jsi pod tlakem, dokážeš produkovat taková kouzla, o kterých se ti nikdy ani nesnilo. Malé děti obvykle dřív, než nastoupí do školy, dokážou…“ „To nebylo ono,“ procedil Harry skrze zuby. Jeho jizva žhla. Cítil vztek a marnost a vůbec se mu nelíbila myšlenka, že si všichni představují, že má sílu podobnou Voldemortově. Všichni jen tiše mlčeli. Věděl, že mu nevěří. Uvědomil si, že vlastně nikdy neslyšel, že by hůlka sama dokázala kouzlit. Jeho jizva ho pálila a on se musel soustředit, aby nezačal křičet. Zamumlal cosi o čerstvém vzduchu, odložil své brýle a odešel ven. Jak přecházel po dvorku, pohlédl na něj svýma kostěnýma očima testrál – šustil přitom křídly, podobnými netopýřím. A pak se zase začal pást. Harry se zastavil u branky do zahrady, díval se na přerostlé rostliny, mnul si pulzující čelo a vzpomínal na Brumbála. Věděl, že Brumbál by mu věřil. Brumbál by věděl, jak a proč se Harryho hůlka rozhodla sama kouzlit, protože Brumbál znal odpovědi na všechno. Věděl o hůlkách, o spojení, které existovalo mezi Harryho a Voldemortovou hůlkou… Ale Brumbál, podobně jako Pošuk, Sirius, jeho rodiče, jako jeho ubohá sova, ti všichni byli tam, kde už si s nimi Harry nikdy nebude moci promluvit. Cítil, jak mu vysychá v krku a tentokrát to nebylo dračí whisky… A pak, najednou, dosáhla bolest v jeho jizvě vrcholu. Zatímco si svíral čelo a zavřel oči, zaslechl ve své hlavě křičet cizí hlas. „Říkals, že se ten problém vyřeší, když použiju cizí hůlku!“ A jeho myslí se rozhostil obraz vychrtlého starého muže, jak leží v šatech na kamenné podlaze, křičí, ten hrozný táhlý jekot, jekot nesnesitelné agónie… „Ne! Ne! Prosím Vás, prosím Vás…“ „Lhals Lordu Voldemortovi, Ollivandře!“ „Nelhal, přísahám, že jsem nelhal…“ „Snažil ses Potterovi pomoci, pomohls mu utéct mi!“ „Přísahám, že to jsem nechtěl… Věřil jsem, že cizí hůlka bude fungovat…“ „Pak mi vysvětli, co se stalo. Luciova hůlka je zničena!“ „Tomu nerozumím… Spojení… existuje jen… mezi dvěma hůlkami…“ „Lžeš!“ „Prosím… Žádám Vás…“ A Harry viděl, jak bílá ruka zvedá svou hůlku a cítil Voldemortův rostoucí hněv, viděl, jak se křhký starý muž na podlaze svíjí v agónii… „Harry?“ Bylo to pryč stejně rychle, jako to přišlo. Harry stál ve tmě, třásl se, svíral vrátka do zahrady, srdce mu tlouklo jako o závod a jizva stále bolela. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že Ron a Hermiona stojí po jeho boku. „Harry, pojď zpět do domu,“ zašeptala hermiona, „Nepřemýšlíš snad pořád o odchodu?“ „Jo, pěkně tu zůstaň, kamaráde,“ řekl Ron a poplácal Harryho po zádech. „Jsi v pořádku?“ zeptala se Harryho, když byla tak blízko, aby se mohla Harrymu podívat do tváře. „Vypadáš zle!“ „No,“ řekl Harry roztřeseným hlasem, „zřejmě nevypadám tak špatně, jako chudák Ollivander…“ Když jim vylíčil, co viděl, Ron vypadal vyděšeně a Hermiona byla úplně v šoku. „Vždyť už to přece mělo přestat! Tvá jizva… už tohle přece dělat neměla! Nesmíš to spojení znovu nechat otevřít… Brumbál chtěl, abys uzavřel svou mysl!“ Když jí neodpověděl, chytla ho za ruku. „Harry, on už téměř ovládá ministerstvo, noviny a polovinu kouzelnického světa! Nenech ho, aby se vetřel i do tvé hlavy…!“