Harry Potter

Ve tři hodiny odpoledne následujícího dne stáli Harry, Ron, Fred a George před tím obrovským bílým stanem u sadu a očekávali svatební hosty. Harry si dal pořádnou dávku mnoholičného lektvaru, takže teď vypadal jako červenovlasý mudlovský chlapec z nedaleké vesnice, Vydrníka Svatého Drába, kterému Fred povolávacím kouzlem ukradl pár vlasů. V plánu bylo představit Harryho jako „bratrance Bárnyho“ a věřit velkému počtu příbuzných rodiny Weasleyovy, že ho budou krýt. Všichni čtyři drželi papír se zasedacím pořádkem, takže vodili hosty na svá místa. O hodinu dříve dorazil dav bíle oděných číšníků spolu s hudební skupinou oblečenou ve zlatavých vestách. Ti všichni teď seděli nedaleko pod stromem. Harry viděl, jak odtamtud stoupá modrý dým z dýmky. Za Harrym byl vchod do stanu, který odhaloval dlouhé řady křehkých zlatých křesel, která byla rozmístěna po obou stranách dlouhého purpurového koberce. Podpůrné tyče byly ovinuty bílými a zlatými květinami. Fred a George nad místem, kde se Bill a Fleur měli již brzy stát novomanželi, upevnili obrovské množství zlatých balónů. Okolo stanu poletovali líně nad trávníkem a živým plotem motýli a včely. Harrymu bylo mírně nepříjemně. Mudlovský chlapec, jehož podobu na sebe vzal, byl o něco silnější, než on, a v jeho svátečním hábitu mu proto bylo v horkém letním dni teplo a těsno. „Až se budu ženit,“ řekl Fred a zatahal za límec svého hábitu, „nebudu se obtěžovat se všemi těmi nesmysly. Každý bude moci mít na sobě cokoli, co se mu zlíbí, na mamku uvalím svazovací kletbu a nesejmu ji z ní, dokud nebude po všem.“ „Dneska ráno z toho ale nebyla tak špatná, když nad tím tak přemýšlím.“ řekl George. „Chvíli brečela, že tu není Percy, ale kdo by ho tu chtěl. Páni, držte se, už jdou, podívejte.“ Z ničeho nic se začaly u vzdálenějšího konce dvorku objevovat vesele oděné osoby, jedna za druhou. Během pár minut se vytvořil průvod, který si začal klestit cestu zahradou ke stanu. Čarodějky měly na kloboucích exotické květiny a očarované ptáky a z kravat mnoha kouzelníků zářily skvostné drahokamy. Vzrušení diskutující byli čím dál hlasitější a ve chvíli, kdy dav dorazil ke stanu, přehlušili i zvuk včel. „Vynikající, řekl bych, že vidím pár sestřenic z rodu víl,“ řekl George a vytahoval krk, aby na ně lépe viděl. „Někdo jim bude muset vysvětlit anglické zvyky, postarám se o ně…“ „Pamatuj, ve vší ušnosti,“ řekl Fred, poposkočil za skupinku čarodějek středního věku, které šly první v řadě, a řekl páru pěkných francouzských slečen, „Tedy – permetiez moi assister vous.“ Slečny se zachichotaly a dovolily mu dovést je do stanu. George si sám musel poradit s čarodějkami středního věku a Ron se postaral o starého ministerského kolegu pana Weasleyho, Perkinse, zatímco na Harryho zůstal starý neslyšící pár. „Jak to de?“ zeptal se známý hlas, když opět vyrazil ze stanu a narazil tam na Tonksovou a Lupina na začátku fronty. Tonksová se při té příležitosti přebarvila na blond. „Arthur nám povídal, že jsi jediný s kudrnatými vlasy. Omlouváme se za ten včerejšek,“ dodala šeptem, zatímco je vedl prostřední uličkou. „Ministerstvo je v poslední době silně proti vlkodlakům, tak jsme si říkali, že by ti to mohlo jen zkomplikovat situaci.“ „Nic se neděje, já to chápu,“ řekl Harry a mluvil spíš k Lupinovi, než k Tonksové. Lupin se na něj jen rychle usmál, ale jak se od něj odvrátil, uviděl Harry opět jen utrápený obličej. Nechápal to, ale nebyl čas se tím zaobírat. Hagrid zatím způsobil mírný rozruch. Poté, co špatně pochopil Fredovy pokyny, si sedl na pět křesel, místo na kouzly prodlouženou a zpevněnou lavičku vzadu. Z křesel tedy zbyla jen velká hromada zlatých tyčí. Zatímco pan Weasley opravoval poškozené židle a Hagrid se omlouval každému, kdo ho byl ochoten poslouchat, Harry zaběhl zpět ke vchodu, aby našel Rona tváří v tvář tomu nejpotrhleji vypadajícímu kouzelníkovi. Oči měl mírně šilhající, bílé vlasy podobné cukrové vatě, z čepce mu padala stuha přímo před nos a šaty měly uslzenou barvu podobnou žloutkové žluté. Na zlatém řetězu na krku mu klimbal podivný symbol, který vypadal jako oko v trojúhelníku. „Xenofilius Láskorád,“ řekl a podával Harrymu ruku, „moje dcera a já bydlíme jen přes kopec, takže od Weasleyových bylo milé, že nás pozvali. Ale znáte mou Lenku?“ zeptal se Rona. „Ano,“ řekl Ron. „Ona tu s Vámi není?“ „Zůstala ještě ve vaší okouzlující malé zahrádce, aby pozdravila trpaslíky, tak krásně to zamořili! Jak málo kouzelníků si jen uvědomuje, kolik se toho můžeme naučit od moudrých trpaslíčků – nebo, abychom je nazvali korektně, Gernumbli gardensi.“ „Ti naši znají neskutečné množství sprostých slov,“ řekl Ron, „ale myslím, že to je naučili Fred s Georgem.“ Ve chvíli, kdy přispěchala Lenka, vedl Harry do stanu skupinku kouzelníků. „Ahoj, Harry!“ řekla. „Eh – jmenuju se Bárny,“ řekl Harry popleteně. „To sis změnil i jméno?“ zeptala se vesele. „Jak ses dozvěděla –?“ „Ale, jen podle tvého výrazu,“ řekla. Stejně, jako její otec, byla Lenka oblečená ve světle žlutých šatech, které doplňovala slunečnice v jejích vlasech. Jakmile jste si zvykli na tu záři, budilo to celkem dobrý dojem. Alespoň jí z uší nevisely žádné náušnice z ředkví. Xenofilius, který byl hluboce zabrán do konverzace se známým, nezaregistroval, že se Lenka s Harrym bavila. Poté, co se rozloučil se svým známým, otočil se ke své dceři, která zvedla prst a řekla, „Podívej, tati – jeden z těch trpaslíků mě kousnul.“ „Jak báječné! Trpasličí sliny jsou neobvykle prospěšné,“ řekl pan Láskorád a uchopil Lenčin napřažený prst a zíral na krvácející otisky zubů. „Lenko má milá, kdybys dnes cítila, že rostou tvé schopnosti – třeba kdybys náhle měla potřebu zpívat operu, nebo mluvit jezersky – nekroť se! Možná jsi byla obdarována Gernumbly!“ Ron, který je míjel v protisměru, si odfrkl. „Ať se Ron směje,“ řekla Lenka klidně, zatímco Harry ji a jejího otce doprovázel k jejich místům, „ale můj otec hodně zkoumal magii Gernumblů.“ „Opravdu?“ řekl Harry, který se už přede dávnem rozhodl, že nebude odmítat podivné názory Lenčiny či jejího otce. „Jsi si jistá, že na to kousnutí nic nechceš?“ „Jo, je to v pořádku,“ řekla Lenka, zatímco si zasněně cucala svůj prst a dívala se na Harryho nahoru a dolů. „Vypadáš elegantně. Říkala jsem taťkovi, že tu většina lidí pravděpodobně bude mít na sobě sváteční šaty, ale on věří, že na svatbě bys měl mít na sobě barvy slunce, pro štěstí.“ Jakmile se rozeběhla za otcem, znovu se objevil Ron s postarší čarodějkou svírající jeho paži. Její skobovitý nos, rudě lemované oči a růžový kožený klobouk jí dodávaly vzhled mrzutého plameňáka. „… a tvé vlasy jsou příliš dlouhé, Ronalde, na moment jsem si myslela, že jsi Ginevra. U Merlinovy brady, co to má na sobě Xenofilius Láskorád? Vypadá jako omeleta. A kdo jsi ty?“ vyštěkla na Harryho. „Ah, jo, tetičko Muriel, tohle je náš bratranec Bárny.“ „Zase další Weasley? Množíte se jako trpaslíci. Není tu někde Harry Potter? Doufala jsem, že ho tu potkám. Myslela jsem si, že to je tvůj přítel, Ronalde, nebo jsi se jen vychloubal?“ „Ne – nemohl přijít – “ „Hmm. Předpokládám, že se omluvil. Snad není tak tupý, jak vypadá na fotkách v novinách. Zrovna jsem vysvětlovala nevěstě, jak si správně nasadit mou čelenku,“ zakřičela na Harryho. „Vyrobili ji skřeti, máme ji v rodině po celá století. Ta holka vypadá dobře, ale pořád je to Francouzka. Dobrá, dobrá, najdi mi rozumné místo, Ronalde, je mi stosedm, neměla bych být dlouho na nohou.“ Když Ron procházel kolem Harryho, významně se na něj podíval a dlouho se pak neobjevoval. Když se později setkali u vstupu, ukázal už Harry místo tuctu dalších lidí. Stan byl teď téměř plný a venku už konečně nebyla fronta. „Je to noční můra, ta naše Muriel,“ řekl Ron a otřel si čelo rukávem. „Dřív k nám jezdívala každý rok na Vánoce a pak se naštěstí urazila, když jí Fred s Georgem nastražili při večeři pod židli bombu hnojůvku. Táta vždycky říká, že je musela vyškrtnout ze závěti… Jako kdyby jim to mělo vadit, tím tempem, jakým vydělávají, budou jednou bohatší, než ostatní členové rodiny… Wow,“ dodal a rychle zamrkal, když viděl, jak k nim přichází Hermiona. „Vypadáš báječně!“ „Proč jsi vždycky tak překvapen,“ řekla Hermiona s úsměvem na tváři. Měla na sobě vlnící se šaty zbarvené do šeříkové barvy a vše přesně doplňovaly vysoké podpatky. Vlasy měla zářivě lesknoucí. „Vaše báječná tetička Muriel si to nemyslí, právě jsem ji potkala nahoře, když jsem Fleur předávala čelenku. Řekla, ‚drahoušku, to je ta čarodějka z mudlovské rodiny?‘ a pak, ‚má špatnou postavu a vychrtlé kotníky.‘“ „Neber si to osobně, je sprostá na všechny,“ řekl Ron. „Bavíte se o Muriel?“ zeptal se George, když vyšli s Fredem ze stanu. „Jo, zrovna mi říkala, že mám uši nakřivo, jako starý netopýr. Přál bych si, aby s námi byl stále strýček Bilius, s tím byla na svatbách opravdu sranda.“ „Nebyl to ten, který viděl Smrtonoše a o dvacet čtyři hodin později zemřel?“ zeptala se Hermiona. „No, ano, nakonec se choval nějak divně,“ připustil George. „Ale než se zbláznil, byl srdcem každé párty,“ řekl Fred. „Obvykle vypil celou lahev ohnivé whisky a pak naběhl na parket, vykasal si hábit a začal chrlit hromady květin ze svého…“ „Ano, jako kdyby byl opravdový kouzelník,“ řekla Hermiona, zatímco se Harry s Ronnem hlasitě smáli. „Z jakéhosi neznámého důvodu se nikdy se neoženil,“ řekl Ron. „Ty mě ohromuješ,“ řekla Hermiona. Všichni se smáli tak nahlas, že si nikdo z nich nevšiml opozdilce, mladého muže s černými vlasy, dlouhým zakrouceným nosem a silnými černými obroučky brýlí, dokud Ronovi nepředal svou pozvánku a řekl, zíraje na Hermionu, „Výpádáš bájéčně.“ „Viktore“ vykřikla a upustila svou malou kabelku, která, navzdory své velikosti, hlasitě žuchla. Jak se pro ni zvedla, v obličeji přitom celá červená, řekla „Nevěděla jsem, že – proboha – ráda tě vidím – jak se máš?“ Ronovy uši opět znatelně jasně zrudly. Po překontrolování Krumovy pozvánky, jako kdyby nevěřil jedinému slovu, řekl, možná příliš nahlas, „jakto, že jsi tu?“ „Fleur mě pozvala,“ řekl Krum a nadzvedl obočí. Harry, který proti Krumovi nebyl zaujatý, si s ním potřásl rukou. Pak ho napadlo, že by bylo moudré odvést ho z Ronovy blízkosti, a tak mu nabídl, že ho uvede na místo. „Tvůj přítel mě nevidí rád,“ řekl Krum, když vstoupili do přeplněného stanu. „Nebo je to příbuzný?“ zeptal se a podíval se na Harryho rudé kudrnaté vlasy. „Bratranec,“ zamumlal Harry, ale Krum ho vůbec neposlouchal. Jeho přítomnost způsobila pozdvižení, převážně mezi vílami. Koneckonců, byl to známý famfrpálový hráč. Zatímco lidé natahovali krky, aby ho zahlédli, Ron, Hermiona, Fred a George přispěchali uličkou. „Je čas se posadit,“ řekl Fred Harrymu, „nebo nás ušlape nevěsta.“ Harry, Ron a Hermiona si sedli na svá sedadla ve druhé řadě za Fredem a Georgem. Hermiona byla v rozpacích a Ronovy uši byly stále jasně rudé. Po pár chvilkách zamumlal Harrymu do ucha, „viděls, že si nechal narůst pitomou bradku?“ Harry neutrálně zabručel. Celý stan neklidně očekával začátek a všeobecné mumlání vyrušil jen občas nějaký výbuch smíchu či vzrušení. Pan a paní Weasleyovi prošli uličkou, smáli se a mávali na příbuzné. Paní Weasleyová měla na sobě zcela nové, ametystové šaty, které perfektně ladily s jejím kloboukem. O pár chvil později vstali Bill s Charliem v přední části stanu, oba na sobě měli slavnostní hábity s velkými bílými růžemi na klopě. Fred pochvalně zahvízdal a z hloučku víl se ozvalo hlasité chichotání. Pak se dav utišil, jak se z čehosi, co vypadalo jako zlatavé balóny, začala ozývat hudba. „Aaach!“ řekla Hermiona a otočila se v křesle tak, aby viděla na vchod. Jakmile Monsieur Delacour a Fleur procházeli uličkou, ozval se ze skupiny všech čarodějek a kouzelníků vzdech. Fleur se ladně nesla a Monsieur Delacour překypoval energií a zářil. Fleur na sobě měla velmi jednoduché bílé šaty a vypadalo to, že z ní vyzařuje jasně stříbrný plamen. Zatímco obvykle její záře přebila krásu všech ostatních, dnes se zdálo, že zkrášluje každého, na koho dopadne. Ginny a Gabriella, obě ve zlatých šatech, vypadaly ještě krásnější, než obvykle, a jakmile Fleur dorazila k Billovi, nevypadalo to, že by se někdy vůbec setkal s Fenrirem Šedohřbetem. „Dámy a pánové,“ řekl lehce zpěvný hlas a Harry s mírným šokem spatřil toho samého malého rozčepýřeného muže, co vedl Brumbálův pohřeb, jak teď stojí před Billem a Fleur. „Sešli jsme se zde, abychom oslavili spojení dvou věrných duší…“ „Ano, má čelenka to všechno pěkně zvýrazňuje,“ řekla tetička Muriel až příliš hlasitým šepotem. „Ale musím říct, že Ginevřiny šaty jsou střižené příliš nízko.“ Ginny se s úsměvem rozhlédla okolo sebe, mrkla na Harryho a pak opět stála čelem vpřed. Harryho mysl odcestovala ze stanu daleko do dob, kdy trávil sám s Ginny svá odpoledne na osamělých školních pozemcích. Zdálo se, že to bylo tak dávno. Vždycky se to zdálo být moc dobré, aby to byla pravda, že trávil zářivé hodiny života s normálním člověkem, bez jizvy ve tvaru blesku na čele… „Berete si, Williame Arthure, Fleur Isabelle…?“ Na začátku řady smrkaly paní Weasleyová a Madame Delacourová tiše do krajkových kapesníků. Troubení zpoza stanu dalo všem vědět, že Hagrid vyndal jeden ze svých kapesníků, které byly tak veliké, jako ubrus na stůl. Hermiona se rozhlédla, podívala se na Harryho a i v jejích očích se leskly slzy. „…vás prohlašuji za muže a ženu, nechť vaše manželství vydrží na věky.“ Rozčepýřený kouzelník mávl svou hůlkou vysoko nad hlavami Billa a Fleur a poté na ně padla sprška stříbrných hvězdiček, které se snášely na jejich propletená těla. Když Fred a George začali tleskat, zlaté balóny nad hlavami začaly pukat, načež z nich začaly vyletovat a prozpěvovat si rajky a malé zvonečky cinkat, čímž dokonale doplňovaly lomoz ve stanu. „Dámy a pánové!“ zavolal rozčepýřený kouzelník. „Pokud byste mohli, prosím, povstat!“ Když to všichni to udělali (jen tetička Muriel nahlas reptala), opět mávl hůlkou. Židle vystoupaly do vzduchu, plátěné stěny stanu zmizely, takže stáli pod přístřeškem, podpíraným zlatými tyčemi, s překrásným výhledem na sluncem zalitý sad a okolní krajinu. Pak se uprostřed stanu rozlilo do stran zlato a vytvořilo na zemi zářivý taneční parket. Poletující židle se seskupily okolo malých bíle prostřených stolů a všechny uhlazeně slétly k zemi. Pozlacená ruka slétla k pódiu. „Příjemné,“ řekl Ron souhlasně, když se na všech stranách objevili číšníci s tácy plnými dýňového džusu, máslového ležáku a ohnivé whisky. Ostatní se potáceli pod tíhou hromady zákusků a sendvičů. „Měli bychom jít a pogratulovat jim!“ řekla Hermiona, stojící na špičkách, aby viděla na místo, kde se uprostřed skupiny gratulantů ztratili Bill a Fleur. „Na to budeme mít čas později,“ trhl sebou Ron a chňapl číšníkovi na podnos po třech lahvích máslového ležáku. „Hermiono, pospěš, musíme zabrat stůl… Tam ne, nikde poblíž Muriel – “ Ron se vydal přes prázdný taneční parket a rozhlížel se vlevo a vpravo. Harry si byl jist, že si dával pozor na Kruma. Když dorazili na druhou stranu stanu, byla většina stolů obsazená. Jediný volný byl ten, kde seděla samotná Lenka. „Nebude ti vadit, když si přisedneme?“ zeptal se Ron. „Ale ne,“ řekla šťastně. „Taťka právě odešel dát Billovi a Fleur náš dar.“ „A co to je? Doživotní zásoba lichokořenů?“ zeptal se Ron. Hermiona ho pod stolem chtěla kopnout, ale místo toho trefila Harryho. Oči mu naplnily slzy a Harry na chvilku ztratil přehled o tom, co kdo řekl. Hudebníci začali hrát, Bill a Fleur vyrazili na parket první a všichni jim ohromně tleskali. Po chvilce tam dovedl pan Weasley Madame Delacourovou a pak je následovali i paní Weasleyová s otcem Fleur. „Tuhle písničku mám ráda,“ řekla Lenka, vlnila se v rytmu valčíku a po chvilce vstala a vyběhla na parket, kde se sama točila na místě s očima zavřenýma a mávajícíma rukama. „Je báječná, co myslíte?“ řekl Ron s obdivem. „Vždycky v dobré náladě.“ Ale naráz mu z obličeje úsměv zmizel. Viktor Krum se posadil na místo, které se uvolnilo po Lence. Hermioně to zvedlo náladu, ale tentokrát jí Viktor Krum nepřišel skládat poklony. Zamračeně promluvil, „Kdo je ten muž ve žlutém?“ „To je Xenofilius Láskorád, je to otec naší kamarádky,“ řekl Ron. Jeho útočný tón naznačoval, že se Xenofiliovi nebudou smát, i přes veškerou snahu. „Pojď, zatančíme si,“ dodal náhle k Hermioně. Vypadala překvapeně, ale potěšilo ji to, a tak vstala. Ztratili se do zvětšujícího se davu na parketu. „Ah, oni jsou teď spolu?“ zeptal se Krum, kterého to malinko zmátlo. „No… Tak nějak,“ řekl Harry. „Kdo jsi ty?“ zeptal se Krum. „Bárny Weasley.“ Potřásli si rukama. „Ty Bárny – znáš dobře toho Láskoráda?“ „Ne, dneska jsem ho potkal poprvé. Proč?“ Krum se zlostně zamračil přes svůj drink a pozoroval Xenofilia, který na druhé straně parketu konverzoval s několika kouzelníky. „Protože,“ řekl Krum, „kdyby nebýl host Fleur, práštíl bých ho, teď a tady, za nošení toho sprostého symbolu, co má na hrůdi.“ „Symbolu?“ zeptal se Harry a i on se podíval na Xenofilia. Zvláštní oko v trojúhelníku mu zářilo na hrudi. „Proč? Co je na něm špatného?“ „Grindelváld. To je Grindelváldovo znamení.“ „Grindelwaldovo… Toho černokněžníka, kterého porazil Brumbál?“ „Přesně.“ Krumovy svaly na čelistech pracovaly, jako kdyby žvýkal, a pak řekl, „Grindelváld zabil mnoho lidí, třeba i mého dědu. Samozřejmě nikdy nebýl v této zemi tak mocný, říkají, že se bál Brumbálá – a oprávněně, když uvážímé, jak býl poražén. Ale toto,“ – ukázal prstem na Xenofilia – „to je jeho symbol, poznávám hó: Grindelváld jej vytesal do zdí v Kruvalu, kdé chodíl do škóly. Nějací hlupáci je okopírovali do svých knih a na šaty a čekali, že šokují a budou impozantní – dokud jim to ti z nás, kteří kvůli Grindelváldovi přišli o rodinu, nevysvětlili.“ Krum si hrozivě prokřupal klouby a zlostně hleděl na Xenofilia. Harry byl zmatený. Zdálo se neuvěřitelně nepravděpodobné, že by Lenčin otec podporoval temnou magii a zdálo se, že nikdo jiný ve stanu ten trojúhelníkovitý tvar nepoznával. „A jsi si – opravdu jistý, že to je Grindelwaldovo –?“ „Nepletu se,“ řekl Krum chladně. „Pronásledoval jsem ten sýmbol pár let, znám ho dóbřé.“ „Pak je tedy šance,“ řekl Harry, „že Xenofilius vůbec neví, co ten symbol znamená, Láskorádovi jsou mírně… neobvyklí. Mohl jej snadno někde získat a myslet si, že je to průřez hlavou muchlorohého chropotala, nebo tak něco.“ „Průřez hlavou čeho?“ „No, nevím, co jsou zač, ale zjevně je on a jeho dcera ve svém volném čase hledají…“ Harry cítil, že Lenku a jejího otce nepopisuje dobře. „To je ona,“ řekl a ukázal na Lenku, která stále ještě tančila sama a mávala rukama okolo hlavy, jako někdo, kdo se snaží odehnat komáry. „Próč to dělá?“ zeptal se Krum. „Možná se snaží zbavit strachopudu,“ řekl Harry, který ty příznaky dobře poznával. Krum vypadal, že neví, jestli si z něj Harry dělá legraci, nebo ne. Vytáhl ze svého hábitu hůlku a poklepal jí hrozivě na svá žebra. Z konce vylétly jiskry. „Gregorovič!“ vykřikl Harry hlasitě a Krum vystartoval, ale to bylo Harrymu jedno. Byl příliš vzrušený, než ho to zajímalo. Když uvidel Krumovu hůlku, vrátila se k němu ta vzpomínka: Ollivander, jak ji bere a před Turnajem tří kouzelníků pečlivě zkoumá. „Có s ním?“ zeptal se Krum podezíravě. „Dělá hůlky!“ „To vím,“ řekl Krum. „Vyrobil tvou hůlku! To je, proč jsem myslel, že – famfrpál –„ Krum zíral čím dál více podezřele. „Jak víš, že mou hůlku vyrobil Gregorovič?“ „Já… někde jsem to četl, myslím,“ řekl Harry. „Někde – někde ve fanouškovském magazínu,“ improvizoval nesmyslně a Kruma to zřejmě uklidnilo. „Neuvědomuji si, že bych někdy probíral hůlků s fanoušky,“ řekl. „No… takže… kde se dneska nachází Gregorovič?“ Krum vypadal zmateně. „Před pár lety šel do důchodu. Byl jsem jeden z posledních, kteří si koupili hůlků od Gregoroviče. Jsou nejlepší – i když, samozřejmě vím, že vy Brítóvé si ceníte Ollivandderova obchodu.“ Harry neodpověděl. Předstíral, že, stejně jako Krum, sleduje tanečníky, ale usilovně přemýšlel. Takže Voldemort hledal proslulého tvůrce hůlek a Harry nemusel dlouho přemýšlet nad důvody. Bylo to jistě proto, co Harryho hůlka předvedla té noci, co ho Voldemort pronásledoval po obloze. Hůlka z cesmínového dřeva a pera ptáka fénixe si podrobila zapůjčenou hůlku, což bylo něco, co Ollivander nepředpokládal či čemu nerozuměl. Byl by Gregorovič lepší? Byl opravdu lepší, než Ollivander? Znal tajemství hůlek, o kterých Ollivander neměl ani potuchy? „Tato dívka je velmi pěkná,“ řekl Krum a Harry se opět vrátil do skutečného světa. Ukazoval přitom na Ginny, která se přidala k Lence. „Ona je taky tvá příbuzná?“ „Jo,“ řekl Harry náhle podrážděně, „a už někoho má. Žárlivce. Chlapa jako horu. Bude lepší, když se mu vyhneš.“ Krum zabručel. „K čémů,“ řekl a postavil se opět na nohy, „je být mezinárodním famfrpálovým hráčem, když už jsou všechny pěkné holky rozebrány?“ Odkráčel a zanechal Harryho samotného. Ten si vzal od procházejícího číšníka sendvič a prorazil si cestu okolo rohu přeplněného tanečního parketu. Chtěl najít Rona, aby mu pověděl o Gregorovičovi, ten ale tančil uprostřed parketu s Hermionou. Harry se opět opřel o jeden ze zlatých sloupů a sledoval Ginny, která teď tančila s přítelem Freda a George, Leem Jordanem. Snažil se nerozčilovat nad slibem, který dal Ronovi. Nikdy předtím na svatbě nebyl, takže nemohl posoudit, jak se kouzelnické oslavy lišily od těch mudlovských, i když si byl jist, že ty mudlovské nezahrnují svatební dort se dvěma fénixy na vrchu, kteří vzlétnou, když dort poprvé nakrojíte, nebo lahve šampaňského, které poletují samostatně davem. Jak postupoval večer a noční můry začaly poletovat pod stříškou, kterou teď ozařovaly zlaté lucerny zavěšené ve vzduchu, nálada se více a více uvolňovala. Fred a George se už dávno ztratili do tmy s párem Fleuřiných sestřenic. Charlie, Hagrid a kouzelník v purpurovém klobouku, sedící na bobku, zpívali v rohu táhlou píseň o umírajícím kouzelníkovi Odovi. Když procházel davem a snažil se utéct opilému Ronovu strýčkovi, který si nebyl jist, jestli Harry je nebo není jeho syn, si Harry všiml starého kouzelníka, sedícího osaměle u stolu. Chomáč jeho bílých vlasů z něj dělal spíše postarší pampeliškové hodiny a byl přikrytý moly prožraným kloboukem. Byl mu odněkud povědomý. Chvíli napínal mozek a pak si uvědomil, že to je Elphias Dóže, člen Fénixova řádu a autor Brumbálova nekrologu. Harry k němu popošel. „Mohu si přisednout“ „Samozřejmě, samozřejmě,“ řekl Dóže. Měl vysoký sípavý hlas. Harry se předklonil. „Pane Dóže, já jsem Harry Potter.“ Dóže zalapal po dechu. „Můj drahý chlapče! Arthur mi říkal, že jste tu v převlečení… Jsem tak rád, jsem poctěn!“ Samým vzrušením polil Dóže Harryho pohárem šampaňského. „Říkal jsem si, že Vám napíšu,“ zašeptal, „po Brumbálově… šok… a pro Vás jistě…“ Dóžeho drobná očka se náhle naplnila slzami. „Viděl jsem ten nekrolog, co jste napsal pro Denního Věštce,“ řekl Harry. „Neuvědomil jsem si, že jste profesora Brumbála znal tak dobře.“ „Tak dobře, jako nikdo,“ řekl Dóže a sušil si oči šátkem. „Rozhodně jsem ho znal nejdéle, pokud nepočítáte Aberfortha – a toho lidé nikdy nějak nepočítali.“ „Když už mluvíme o Denním Věštci… Nevím, jestli jste, pane Dóže, viděl – ?“ „Prosím, říkejte mi Elphiasi, drahý chlapče.“ „Elphiasi, nevím, jestli jste viděl ten rozhovor s Ritou Holoubkovou o Brumbálovi?“ Dóžeho obličej nabral barvu hněvu. „Ale ano, Harry, viděl jsem ho. Ta žena, nebo přesněji by na ni seděl název ‚vykořisťovatelka‘, mě otravovala, abych si s ní promluvil, stydím se říct, že jsem na ni byl hrubý, když jsem ji nazval obtěžujícím pstruhem, což mělo za následek, jak jste mohl vidět, pomluvu mé soudnosti.“ „No, v tom rozhovoru,“ pokračoval Harry, „naznačila Rita Holoubková, že se profesor Brumbál zamlada zajímal o černou magii.“ „Ani slovu z toho nevěřte!“ vyhrkl Dóže. „Ani slovu, Harry! Ať vám nic neposkvrní vzpomínky na Albuse Brumbála!“ Harry se podíval do Dóžeho vážného utrápeného obličeje a cítil se ne zklidněně, ale zklamaně. Myslel si Dóže opravdu, že by bylo tak jednoduché, aby si Harry prostě zvolil nevěřit? Nechápal snad Dóže, že si Harry musel být jist že ví všechno? Možná Dóže vytušil Harryho pocity, vypadal totiž dotčeně a spěšně pokračoval, „Harry Rita Holoubková je strašlivá – “ Ale vyrušilo ho pronikavé zachechtání. „Rita Holoubková? Miluju ji, vždycky jsem ji četla!“ Harry a Dóže vzhlédli, aby zjistili, že u nich stojí tetička Muriel, na hlavě jí tančí pera a v ruce má pohár šampaňského. „Napsala knihu o Brumbálovi, víte?“ „Zdravím, Muriel,“ řekl Dóže, „ano, to jsme zrovna probírali – “ „Ty tam! Podej mi svou židli, je mi stosedm!“ Další rudohlavý Weasleyovic bratranec se zvedl vylekaně ze židle a tetička Muriel ji s neobvyklou silou posunula mezi Dóžete a Harryho a podřepla si na ni. „Opět tě zdravím, Barry, nebo jak se jmenuješ,“ řekla Harrymu, „takže co jste tedy říkal o Ritě Holoubkové, Elphiasi? Víte, že napsala Brumbálovu biografii? Nemůžu se dočkat, až si ji přečtu. Musím si ji v Krucánkách a Kaňourech včas objednat!“ Dóže přitom vypadal strnule a vážně, ale tetička Muriel vyprázdnila svůj pohár a luskla kostnatými prsty na právě procházejícího číšníka, aby jí dolil. Pak si tedy dala ještě jeden pořádný doušek šampaňského, říhla si a začala povídat, „Nemusíte vypadat jako pár nadívaných žab! Než se stal tak vážený a uznávaný a ty další hovadiny, kolovaly o Albusovi zajímavé srandovní řeči!“ „Útržky bez souvislostí,“ řekl Dóže a opět zrudl. „To říkáte Vy, Elphiasi,“ chichotala se tetička Muriel. „Všimla jsem si, jak jste v tom Vašem nekrologu vybruslil z těch nepříjemných částí!“ „Je mi líto, že si to myslíte,“ řekl Dóže ještě chladněji. „Ujišťuji Vás, že jsem psal od srdce.“ „My všichni víme, že jste Brumbála uctíval. Troufám si tvrdit, že si stále myslíte, že je nedotknutelný, i když se dostane na světlo světa to, co provedl se svou motáckou sestrou!“ „Muriel!“ zvolal Dóže. Harrymu proběhl po zádech mráz, který neměl nic společného s chlazeným šampaňským. „Co tím myslíte?“ zeptal se Muriel. „Kdo řekl, že jeho sestra byla moták? Myslel jsem si, že byla nemocná?“ „Pak sis to myslel špatně, Barry!“ řekla tetička Muriel a dívala se potěšeně na dojem, který na ostatní udělala. „Tak jako tak, jak bys o tom mohl něco vědět? Stalo se to o mnoho a mnoho let dříve, než ses se vůbec dostal na houby, můj drahý, a pravda je, že ti z nás, kteří jsme tehdy žili, jsme nikdy nevěděli, co se vlastně stalo. To je důvod, proč se nemůžu dočkat, co Holoubková rozkryla! Brumbál o té své sestře dlouhou dobu mlčel!“ „Není pravda!“ vypískl Dóže. „V žádném případě to není pravda!“ „Nikdy mi neřekl, že by jeho sestra byla moták,“ řekl Harry bezmyšlenkovitě a stále s mrazením v zádech. „A proč by ti to pro všechno na světě měl říkat?“ zapištěla Muriel, houpala se ve svém malém křesle a snažila se zaostřit na Harryho. „Důvod, proč Albus nikdy o Arianě nemluvil,“ začal Elphias přiškrceným hlasem, „je, domnívám se, velmi jasný. Byl tak zničen její smrtí – “ „Proč ji nikdy nikdo jiný neviděl, Elphiasi?“ zavřeštěla Muriel, „Proč polovina z nás ani nevěděla, že existuje, dokud ji nevynesli v rakvi z domu a nevypravili pohřeb? Kde byl nedotknutelný Albus, když byla Ariana zavřená ve sklepě? Mimo domov, zářil v Bradavicích a nezajímal se o to, co se děje v jeho vlastním domě!“ „Co tím myslíte, zavřená ve sklepě?“ zeptal se Harry. „Co to má znamenat?“ Dóže vypadal nešťastně. Tetička Muriel se opět zachichotala a odpověděla Harrymu. „Brumbálova matka byla hrozná žena, prostě hrozná. Slyšela jsem, že ač sama pocházela z mudlovské rodiny, prý předstírala opak – “ „Nikdy nic takového nepředstírala! Kendra byla skvělá žena,“ zašeptal Dóže bídně, ale tetička Muriel ho ignorovala. „ – hrdá a velmi dominantní, takový typ čarodějky, která by se propadla do země, kdyby zplodila motáka – “ „Ariana nebyla moták!“ zapištěl Dóže. „To říkáte Vy, Elphiasi, pak nám ale vysvětlete, proč nikdy nechodila do Bradavic!“ řekla tetička Muriel. Obrátila se zpět k Harrymu. „Za našich časů se motáka snažil každý ututlat a, když to vezmu do extrémů, třeba i uvěznit malou holku v domě a předstírat, že neexistuje – “ „Říkám Vám, takhle to nebylo!“ vykřikl Dóže, ale tetička Muriel pokračovala jako nezkrotná řeka: „Motáci obvykle chodili do mudlovských škol a bylo jim doporučováno, aby se zaintegrovali do mudlovské společnosti… mnohem milejší, než snažit se jim najít místo v kouzelnickém světě, kde stejně budou vždycky spodinou, ale samozřejmě Kendra Brumbálová by ani nepomyslela na to, aby svou dceru poslala do mudlovské školy – “ „Ariana byla křehká dívka!“ řekl Dóže zoufale. „Byla na tom zdravotně vždycky tak špatně, že jí nemohli dovolit – “ „ – nemohli dovolit opustit dům?“ zachichotala se Muriel. „A přesto ji nikdy nevzali ke Svatému Mungovi a žádný léčitel ji nikdy nenavštívil – “ „Tedy, Muriel, jak můžete jistě tvrdit, že – “ „Pro Vaši informaci, Elphiasi, může bratranec Lancelot u Svatého Munga v té době pracoval jako léčitel a prozradil mé rodině v přísné tajnosti fakt, že tam Arianu nikdy nikdo neviděl. Všechno to bylo až moc podezřelé, myslel si Lancelot!“ Dóže vypadal, že má slzy na krajíčku. Tetička Muriel, která se v tom zřejmě obrovsky vyžívala, si luskla prsty o další dávku šampaňského. Harry si otupěle vzpomněl na situaci, kdy ho Dursleyovi jednou umlčeli, zamkli a schovávali před zraky návštěv, to vše kvůli tomu, že byl kouzelník. Trpěla Brumbálova sestra něčím podobným, ale obráceně? Že by ji zamykali kvůli nedostatečným kouzelnickým schopnostem? A opravdu ji Brumbál ponechal osudu, zatímco on sám se vydal do Bradavic dokázat, jak je úžasný a talentovaný? „Takže kdyby Kendra nezemřela první,“ pokračovala Muriel, „Bývala bych přísahala, že to byla ona, kdo se Ariany zbavil – “ „Jak tohle můžete tvrdit, Muriel?!“ zaúpěl Dóže. „Že by matka zabila svou vlastní dceru? Přemýšlejte o tom, co říkáte!“ „Pokud byla dotyčná matka schopna zavírat svou dceru na celé roky, tak nakonec proč ne?“ pokrčila rameny tetička Muriel. „Ale jak říkám, to mi tam nesedí, protože Kendra zemřela dřív, než Ariana – jak, to nikdo nevěděl jistě – “ „Ano, Ariana mohla mít tak neskutečnou touhu po svobodě, že by v boji zabila Kendru,“ řekla tetička Muriel promyšleně. „Kruťte si hlavou jak chcete, Elphiasi. Byl jste na Arianiném pohřbu, nebo ne?“ „Ano, byl,“ procedil Dóže přes roztřesené rty, „Zoufalejší a smutnější událost si nepamatuju. Albusovi to zlomilo srdce – “ „Jeho srdce nebyla jediná věc. Nezlomil snad Aberforth v půlce obřadu Albusův nos?“ Jestli do této chvíle vypadal Dóže zděšeně, nebylo to nic v porovnání s tím, jak vypadal teď. Muriel jako kdyby ho probodla. Chichotala se hlasitě a dala si další doušek šampaňského, které jí probublalo hrudí. „Jak se –?“ zaskřehotal Dóže. „Má matka se přátelila se starou Batyldou Bagshotovou,“ řekla tetička Muriel šťastně. „Batylda popsala matce celou tu věc a já jsem je poslouchala za dveřmi. Rvačka u rakve. Tak, jak to Batylda vyprávěla, křičel Aberforth, že to všechno byla Albusova vina, že Ariana zemřela a pak mu vrazil pěst do obličeje. Podle Batyldy se Albus ani nepokusil bránit a už to je samo o sobě divné. Albus býval mohl Aberfortha zneškodnit v duelu bez jediného mávnutí hůlkou.“ Muriel si dala ještě další šampaňské. Vyprávět tyhle staré povídačky ji povzbuzovalo stejně, jako to děsilo Dóžete. Harry nevěděl, co si má myslet, čemu věřit. Chtěl znát pravdu, ale všechno, co Dóže dělal, bylo, že seděl a tiše skuhral, že Ariana byla nemocná. Harry mohl těžko uvěřit tomu, že by Brumbál nezasáhl, kdyby v jeho vlastním domě docházelo k takovým krutostem, a na tom příběhu bylo každopádně něco divného. „A ještě Vám povím něco,“ řekla Muriel, vykoktala mírně, když si odložila pohár. „Myslím, že to byla Batylda, kdo tyhle informace předala Ritě Holoubkové. Všechny ty nápovědy v tom jejím rozhovoru o důležitém zdroji z blízkosti Brumbálovy rodiny – jen Bůh ví, že o Arianě věděla všechno a prostě to sedí!“ „Batylda by nikdy nic Ritě Holoubkové neprozradila!“ zašeptal Dóže. „Batylda Bagshotová?“ řekl Harry. „Autorka Dějin čar a kouzel?“ To jméno si Harry pamatoval z obálky jedné ze svých knih, i když to nebyla zrovna ta, kterou by četl nejpečlivěji. „Ano,“ řekl Dóže a chytil se Harryho otázky jako topící se muž pověstného stébla. „Nejtalentovanější kouzelnická historička a Albusova stará přítelkyně.“ „Dneska už trošku senilní, co jsem slyšela,“ řekla tetička Muriel vesele. „Pokud je to tak, je od Holoubkové ještě více nečestné zkoušet nad ní vyzrát,“ řekl Dóže, „a na nic, co dneska Batylda řekne, nelze brát ohled!“ „Ale vždyť jsou způsoby, jak vyvolat staré vzpomínky, a já věřím, že Rita Holoubková je všechny zná,“ řekla tetička Muriel. „Ale i kdyby Batylda byla úplně pomatená, jsem si jistá, že bude mít staré fotografie, možná dokonce i dopisy. Znala Brumbálovu rodinu celé roky… Ritě se muselo vyplatil udělat si výlet do Godrikova dolu, řekla bych.“ Harry, který právě usrkával máslový ležák, se zakuckal. Když pak kašlal a díval se přitom tetičce Muriel do jejích slzami zalitých očí, dal mu Dóže herdu do zad. Jakmile nad svým hlasem opět získal kontrolu, zeptal se, „Batylda Bagshotová žije v Godrikově dole?“ „Ale ano, žije tam odpradávna! Brumbálovi se tam přestěhovali poté, co Percivála zavřeli, a ona byla jejich sousedka.“ „Brumbálovi žili v Godrikově dole?“ „Ano, Barry, přesně to jsem právě řekla,“ odpověděla tetička Muriel popudlivě. Harry se cítil vyčerpaný a prázdný. Ani jednou za šest let mu Brumbál neřekl, že oba žili a ztratili své milované v Godrikově dole. Proč? Byli Lily a James pohřbeni nedaleko od hrobu Brumbálovy matky a sestry? Navštěvoval Brumbál jejich hroby a míjel při tom hroby Lily a Jamese? A nikdy, ani jednou, mu o tom neřekl… Nikdy se neobtěžoval… Harry ani sám sobě nedokázal vysvětlit, proč bylo tohle tak důležité, ale cítil, že neříct mu o tom, že měli tohle místo a tyhle zážitky společné, se téměř rovná lži. Zíral neurčitě před sebe, takže si vůbec nevšímal, co se okolo něj děje, a neuvědomil si, že z davu vystoupila Hermiona, dokud si za něj nepostavila židli. „Prostě už nemůžu tancovat,“ funěla, vyzula si jednu botu a masírovala si chodidlo. „Ron šel hledat další máslový ležák. Je to divné. Právě jsem viděla, jak Viktor odchází nasupeně od Lenčina otce, vypadalo to, jako kdyby se hádali – “ Najednou ztichla a zírala na něj. „Harry, jsi v pořádku?“ Harry nevěděl, kde začít, ale na tom v tu chvíli nezáleželo, protože něco velkého a stříbrného prolétlo plachtou nad jejich hlavami. Půvabný zářící rys přistál na tanečním parketě, přímo uprostřed užaslých tanečníků. Lidé otáčeli hlavy, jelikož ti nejbližší úplně přestali tančit. Pak se Patronova ústa zeširoka otevřela a ten promluvil pronikavým hlubokým hlasem Kingsleyho Pastorka. „Ministerstvo padlo. Brousek je mrtev. Už přicházejí.“